Co si všímat místo chu<br>
<br>
<br>
<br>
Vyhnout se mdlým houbám tedy neznamená vyhýbat se druhům. Znamená to vyhýbat se dlouhému skladování, máčení, přílišnému vaření ve vlastní šťávě a solení na začátku. Kdo tyto zásady dodrží, zjistí, že i houba, která se na jazyku zdála bez chuti, může mít plnou chuť – jen ji musíte nechat vyniknout.<br>
<br>
<br>
<br>
Když si stále nejste jistí, použijte metodu dvou nezávislých potvrzení. Jedno potvrzení může být pečlivé určení podle znaků, druhé třeba názor zkušeného houbaře, který plodnici vidí naživo. Nikdy nepovažujte za potvrzení to, že houbu někdo jiný už sbírá. Ani to, že ji někdo jiný už léta jí. Ani to, že ji ochutnal a nic se nestalo. Ani to, že ji našel v aplikaci. Ani to, že ji kdysi určil někdo, koho si nepamatujete.<br>
<br>
<br>
<br>
Po vydatném dešti se les během pár hodin promění a mnozí houbaři vyrážejí s košíkem ještě dřív, než stačí voda vsáknout do půdy. Jenže první nález bývá zklamáním – plodnice jsou malé, vodnaté a často plné červů. Klíčové je pochopit, že déšť sám o sobě růst nespustí. Musí přijít ve správnou chvíli a ve správném množství, a hlavně musí navázat na předchozí vývoj podhoubí.<br>
<br>
<br>
<br>
Největší pastí je spoléhat na jedno kritérium. Typicky se lidé ptají, zda houba modrá, zda má prsten, zda roste na dřevě. Jenže například hřib kovář modrá a je jedlý, kdežto některé druhy z rodu hřibovitých modrají a jedlé nejsou. Stejně tak muchomůrka zelená nemusí být vždy zelená. Vždy posuzuj tvar klobouku, barvu lupenů, pochvu, prsten, dužinu, růstové místo a dobu růstu dohromady.<br>
<br>
<br>
<br>
Posledním typem záměny jsou houby rostoucí na dřevě. Pískovka nebo šupinovka mohou připomínat jedlé druhy, ale mnohé jsou jedovaté. U dřevních hub platí, že se nikdy nekonzumují, pokud si nejsi stoprocentně jistý. Mladé plodnice jsou nejzrádnější, protože nemají vyvinuté znaky.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte jedním druhem a jedním blokem nebo jedním špalkem. Získáte zkušenost s vlhkostí, větráním a tempem růstu, aniž byste při prvním nezdaru přišli o všechno. Teprve až budete vědět, jak se váš prostor chová v různých ročních obdobích, vyplatí se rozšířit pěstování na další druhy.<br>
<br>
<br>
<br>
Mezi lupenatými houbami se plete vláknice začervenalá s jedlými druhy. Vláknice má hnědý klobouk, bělavé lupeny a při poškození červená. Roste v jehličnatých lesích. Jedlá čirůvka fialová má fialový klobouk a bílé lupeny, ale na řezu nemění barvu. Vždy si všímej, zda houba po dotyku mění barvu. Pokud ano, ber ji jen tehdy, když přesně víš, co to je.<br>
<br>
<br>
<br>
Co rozhoduje mezi úspěchem a plísní Nejčastější chyba je přílišné zalévání. Mycelium potřebuje vlhko, ale ne mokro – stojatá voda podhoubí udusí a otevře cestu plísním. Vlhkost se proto udržuje rozprašovačem do vzduchu, ne litím přímo na substrát. Druhou častou chybou je nedostatečné větrání. Houby dýchají a produkují oxid uhličitý; pokud ho neodvádíte, plodnice se vytahují do dlouhých tenkých tvarů a brzy odumírají. Větrejte krátce, ale intenzivně, několikrát denně.<br>
<br>
<br>
<br>
Záměna jedlé houby za nejedlou nebo dokonce smrtelně jedovatou patří k nejčastějším chybám začátečníků i zkušených houbařů. Přitom stačí znát několik znaků, které rozhodují. Není to o barvě ani o vůni, ale o kombinaci více znaků současně. Jediný znak nikdy nestačí.<br>
<br>
<br>
<br>
Na zahradě nebo v zahradním skleníku se pracuje jinak. Tam se osvědčují druhy, které rostou na dřevě – hlíva, shitake, penízovka nebo korálovec. Nařežete špalky z listnatého dřeva, nejlépe z buku nebo dubu, vyvrtáte otvory a naočkujete je kolíčky s myceliem. Špalky pak umístíte do stínu, pod stromy nebo do vlhké části zahrady, a necháte je dva až tři roky prorůst. První úroda přichází obvykle druhý rok po naočkování, při dobré péči pak každou sezónu.<br>
<br>
<br>
<br>
Pěstování hub doma láká čím dál víc lidí, kteří chtějí mít vlastní úrodu bez závislosti na sezóně a na nálezech v lese. Jenže ne každý druh se hodí do bytu a ne každý zvládne podmínky na zahradě. Rozdíl mezi těmito dvěma cestami je zásadní a právě v něm leží většina neúspěchů začátečníků.<br>
<br>
<br>
<br>
Ať zvolíte byt, nebo zahradu, dodržte několik pravidel. Pracujte v čistotě – nástroje i nádoby dezinfikujte, jinak si přinesete cizí plíseň dřív než houby. Nikdy nepoužívejte chlorovanou vodu, stačí odstátá nebo dešťová. Teplotu neměňte skokově, podhoubí reaguje na výkyvy zastavením růstu. A když se objeví zelený nebo černý povlak, celý blok vyhoďte – nemá smysl ho zachraňovat, kontaminace se vrátí.<br>
<br>
<br>
<br>
<img src="https://www.freepixels.com/class=" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">V bytě se nejlépe daří těm druhům, které rostou na substrátu v nádobách – typicky žampiony, hlíva ústřičná nebo shitake. Potřebujete místnost s teplotou kolem 18 až 22 °C, vysokou vlhkostí a stálým přístupem čerstvého vzduchu, ale bez průvanu. Koupelna bývá příliš vlhká a málo větraná, kuchyň zase příliš suchá. Ideální je sklep, komora nebo odstíněný kout, kde udržíte vlhkost mezi 80 a 90 procenty. Substrát se kupuje už naočkovaný, případně si ho připravíte sami z pasterizované slámy nebo pilin.
