Nejčastější záměna hrozí s žampiony (pečárkami), které mají lupeny v dospělosti růžové až tmavě hnědé a nikdy netvoří pochvu. Dalším podobným druhem je čirůvka májovka, jež má lupeny krémové až bělavé, ale voní výrazně po mouce a roste spíše ve skupinách na okrajích lesů. Muchomůrka zelená naproti tomu voní slabě, spíše po syrových bramborách nebo jen nevýrazně. Další podobnost může nastat s některými druhy holubinek, ale ty se lámou a roní mléko, což muchomůrka zelená nedělá.<br>
<br>
<br>
<br>
Většina houbařů míří do lesa, ale louky a pastviny nabízejí druhy, které v lese nenajdete. Jde o jiný typ sběru: otevřený terén, jiné podmínky, jiná pravidla. Kdo to zkusí bez přípravy, obvykle odejde s prázdným košem nebo s úlovkem, který skončí v koši na odpadky.<br>
<br>
<br>
<br>
<img src="https://www.istockphoto.com/photos/class=" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Základem je suché čištění. Vezměte nůž s krátkou a pevnou čepelí a houbu nejprve zbavte hrubých nečistot: jehličí, listí, trávy a hlíny. Klobouk i třeň otírejte nožem nebo suchým hadříkem. Teprve poté, co je houba zbavená mechanických nečistot, ji můžete krátce opláchnout pod tekoucí vodou. Dlouhé máčení ve vodě je chyba – houby nasáknou vodu jako houba (doslova), ztratí chuť i strukturu a při smažení se rozpadnou.<br>
<br>
<br>
<br>
Hřib satan obsahuje glykoprotein, který dráždí trávicí trakt. Příznaky se objevují za dvě až šest hodin po jídle: silné zvracení, prudké průjmy, křeče v břiše a bolest hlavy. U citlivých lidí nebo dětí může dojít k výrazné dehydrataci a rozvratu vnitřního prostředí. Smrtelné otravy jsou sice vzácné, ale těžký průběh vyžaduje hospitalizaci a nitrožilní doplňování tekutin. Neexistuje žádné domácí „vypití mléka" nebo jiný zaručený postup, který by otravu zvrátil.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak hřib smrkový spolehlivě pozn<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba začátečníků je ochutnávka syrové dužniny. Ano, i malý kousek stačí, abyste poznali extrémní hořkost, ale zároveň si zbytečně podráždíte žaludek. Pokud si nejste jisti, houbu raději nechte v lese. Další častá chyba je spoléhat jen na barvu klobouku. Hřib žlučník může vypadat velmi podobně jako hřib smrkový, který má ale síťku bílou a jemnější. Vždy zkontrolujte třeň i rourky, ne jen povrch klobouku.<br>
<br>
<br>
<br>
Proč se tedy říká, že není jedovatý? Protože neobsahuje toxiny, které by poškozovaly játra nebo ledviny. Hořkost je způsobena jinými látkami, které dráždí sliznici žaludku. Po konzumaci se dostaví nevolnost, zvracení a průjem, ale po vyloučení houby z těla potíže obvykle odezní. Není to tedy otrava v pravém slova smyslu, spíš těžká zažívací nepříjemnost. Přesto platí, že do košíku nepatří. Pokud si nejste jisti, zda držíte hřib žlučník, raději ho položte zpět a vezměte si jen houby, které bezpečně znáte.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak ho bezpečně poznat a neskončit s hořkostí v ústech Nejspolehlivějším znakem je síťka na třeni. Zatímco hřib smrkový nebo dubový má na horní části třeně jemnou bílou síťku, hřib žlučník ji má výraznou, tmavě hnědou až černohnědou. Síťka bývá nápadná hlavně v horní polovině, ale často pokrývá celý třeň. Dalším vodítkem je barva rourek: u mladých plodnic jsou bílé, později růžové až růžovofialové. Pravý hřib má rourky nejdříve bílé, později žlutozelené. Klobouk bývá světle hnědý, suchý a matný, někdy s nádechem do okrova. Dužnina na řezu mírně růžoví, což je další varovný signál.<br>
<br>
<br>
<br>
Roste poměrně hojně od června do října, nejčastěji v jehličnatých i smíšených lesích, pod smrky, borovicemi a jedlemi. Najdete ho ale i na okrajích cest, v mechu a na kyselých půdách. Na rozdíl od pravých hřibů nebývá červivý, což někteří houbaři berou jako výhodu, ale hořkost to bohužel nevyřeší. I když se ho snažíte usušit nebo naložit do octa, hořčiny zůstávají. Některé zdroje uvádějí, že po delším louhování ve slané vodě část hořkosti zmizí, ale spolehlivé to není a výsledek bývá stejně nepoužitelný.<br>
<br>
<br>
<br>
Hřib žlučník (Tylopilus felleus) patří mezi houby, které houbaři nejčastěji zaměňují za pravý hřib. Není smrtelně jedovatý, ale jeho konzumace dokáže pořádně znepříjemnit večer. Hořká chuť se navíc nevytratí ani po dlouhém vaření, proto se mu vyplatí vyhnout úplně. Rozeznat ho od jedlých hřibů není těžké, chce to jen vědět, na co se dívat.
