Pantomima není jen hra na ticho. Pro děti je to nástroj, jak vyjádřit emoce a situace bez slov, což je přirozeně baví a zároveň je učí soustředění. Vedoucí kroužku i rodiče ale často chybují v tom, že chtějí po dětech stejný výkon napříč věkem. Přitom tříleté dítě zvládne jiné úkoly než desetileté. Rozdíl není v talentu, ale ve schopnosti udržet pozornost a v míře abstrakce.<br>
<br>
<br>
<br>
Délka hry je druhý tichý zabiják. I jednoduchá pravidla přestanou bavit, když se kolo táhne. Držte první hru krátkou, klidně jen na dvě kola, a skončete dřív, než přijde únava. Dítě si odnese pocit, že to šlo, a bude chtít pokračovat. Když hru protáhnete do nudy, příště se ozve: „Já nechci." Radši méně tahů a více chuti než naopak.<br>
<br>
<br>
<br>
Vyberte jednu scénu, ne celou pohádku. Děti se lépe soustředí, když jde o konkrétní situaci: cesta lesem, stavba domečku, únik před vlkem. Z té scény udělejte herní plán. Může to být kresba na papíře, koberec v obýváku nebo tři židle jako zastávky. Důležité je, aby byl cíl viditelný a cesta k němu krátká. Pokud bude trvat déle než deset minut, děti ztratí pozornost a hra skončí dřív, než začne.<br>
<br>
<br>
<br>
Hra na honěnou ve tmě zní jako zábava pro odvážné, ale doma má svá přísná pravidla. Nejde jen o to zhasnout a běhat. Bez přípravy snadno dojde k pádu, rozbití nábytku nebo zbytečnému strachu menších dětí. Základem je prostor, který dobře znáte, a jasně daná pravidla, která platí pro všechny stejně.<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba je oprava chyby hned v prvním tahu. Dítě položí kartu špatně, dospělý ho zastaví a začne vysvětlovat, proč to nejde. Tím zabije tempo a z hry se stane školní úloha. Nechte první kolo doběhnout i s chybou. Až se ukáže, že postup nefunguje, dítě samo řekne: „To jsem asi neměl." Pak má smysl pravidlo říct. Stejně tak neopravujte každou maličkost – některé chyby jsou součástí učení.<br>
<br>
<br>
<br>
Nakonec počítejte s tím, že pravidla se učí opakováním, ne jedním výkladem. Po třech nebo čtyřech hrách bude dítě znát víc než po hodinovém vysvětlování předem. Vy jako dospělý musíte hlavně vydržet a nedokončovat věty za dítě. Když se zeptá, odpovězte krátce a nechte ho hrát dál. Nuda nevzniká z pravidel, ale z toho, že se vysvětlují ve chvíli, kdy ještě nejsou potřeba.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte hrou, ne výkladem. Dejte dětem dvě nebo tři karty, ať si je prohlédnou, a položte jednu konkrétní otázku: „Co si myslíš, že se s touhle kartou dá dělat?" Většina dětí odpoví špatně, ale to je přesně to, co potřebujete. Chybný tip vytvoří napětí a otázku. Teprve ve chvíli, kdy dítě samo narazí na to, že něčemu nerozumí, je ochotné poslouchat vysvětlení. Pravidlo, které přijde jako odpověď na vlastní otázku, se neposlouchá jako povinnost.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bold;">Pomůcky držte jednoduché a</span> opravitelné: šátky, provázky, křídy, kelímky, papíry. Vše, co se dá rozbít nebo ztratit, mějte dvakrát. U her se šátky dejte pozor na tvrdé spony a náramky; před startem je sundejte. U běhacích her vymezte hranice jasně – strom, páska, řada kamenů. Děti mají tendenci zatáčet do míst, kde je to nebezpečné. Projděte terén před hrou a odstraňte kameny, větve a sklo. Nikdy nezačínejte hru na svahu, kde se běhá dolů.<br>
<br>
<br>
<br>
Častá chyba je příliš mnoho hráčů v jednom družstvu. Na malém prostoru se děti srazí, šlápnou si na prsty a hra se rozpadne. Ideální je tři až pět členů na tým. Druhá chyba je značení. Křída na koberci nejde dolů, kužely se posouvají. Použijte barevné papíry přilepené páskou nebo obruče, které drží na místě.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba při učení herních pravidel není v dětech, ale v načasování. Dospělý vytáhne krabici, začne rozkládat komponenty a mezitím spustí výklad: kolik karet se bere, co znamená symbol v rohu, kdy se otáčí žeton. Dítě v tu chvíli ještě neví, proč to má poslouchat. Nemá žádný problém, který by pravidlo řešilo. Nuda přichází dřív než první tah.<br>
<br>
<br>
<br>
Vysvětlujte jen to, co je potřeba pro první kolo Do prvního kola patří maximálně tři věty. Jak vypadá tah, co se stane na konci kola a jak se pozná vítěz. Všechno ostatní – výjimky, bodování na konci hry, speciální kombinace – schovejte. Když dítě narazí na situaci, kterou ještě nezná, řeknete pravidlo právě v tu chvíli. Tohle pravidlo si zapamatuje, protože ho potřebovalo. Vyprávění dopředu je jen zvuk v pozadí.
