Hry, které drží pozornost bez rekvizit Dvě pravdy a lež je spolehlivá. Každý řekne tři věty o sobě, jedna je nepravdivá. Ostatní hlasují. Chyba: lidé volí příliš složité lži. Jednoduchá lež funguje lépe. Nikdy jsem nikdy odhalí překvapení, ale pozor na tempo – pokud se ptáte na věci, které se týkají jen dvou lidí, ostatní se nudí. Držte se obecných zážitků.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: 600;">Večerní kruh u ohně funguje</span> nejlépe, když se lidé přestanou křečovitě bavit o práci a začnou dělat něco společného. Nemusíte tahat karty, kostky ani reproduktor. Stačí oheň, tma a ochota mluvit. Následujících dvanáct her jsem použil mnohokrát a nikdy nezklamaly. Důležité je vybírat podle nálady skupiny, ne podle toho, co je zrovna v módě.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak mluvit o prohře, aby to dítě pochopi<br>
<br>
<br>
<br>
Hry, které zvládnou všichni bez vysvětlování Osvědčuje se „barevné běhy". Rozházejte po dvoře kelímky nebo šišky ve třech barvách. Menší děti sbírají vždy jen jednu barvu a nosí je do kbelíku. Starší dostanou stopky a za úkol trefit se do času, který si předem sami zvolili. Když se čas překročí, kolo se opakuje. Pozor na dvě věci: barvy musí být dost odlišné i pro děti, které ještě neznají všechny názvy, a kelímky nesmí být na trase, kudy se běhá mezi domečky. Jinak do sebe vrážejí a hra končí u prvního nárazu.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba všech těchto her je příliš mnoho pravidel. Čím jednodušší zadání, tím lepší večer. Také počítejte s tím, že po půlnoci už lidé chtějí spíš mlčet. V tu chvíli hry nechte být a přejděte k obyčejnému rozhovoru. Oheň vydrží déle než soutěživost.<br>
<br>
<br>
<br>
Druhá varianta je „stavba mostu". Dvojice dostane dvě tyče a provaz. Menší podává materiál, starší uzluje. Cílem je přenést míček z jednoho konce dvora na druhý, aniž se dotkne země. Tady platí jedno pravidlo: nesmíte dětem říkat, jak to udělat. Když jim poradíte, přestanou přemýšlet a začnou se hádat o to, čí nápad byl lepší. Nechte je, ať si most postaví samy, i když spadne. Po třetím pádu obvykle přijdou s vlastním řešením a to je přesně to, co je drží u sebe.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak postavit lahev a kde Ideální je rovná, pevná a hlavně hladká plocha bez spár. Beton, dlažba nebo zpevněný dvorek fungují lépe než tráva, protože v trávě lahev zapadne a střepy se v ní ztratí. Lahev postavte dnem vzhůru, tedy hrdlem dolů, jen pokud má dostatečně široké a rovné dno, které drží. Klasická pivní lahev stojí nejlépe na dně, hrdlem nahoru. Vždy ji umístěte alespoň dva metry od zdi, plotu nebo skla, aby odražený míč něco nerozbil. Mezi hráčem a lahví nechte volný prostor – nikdo by neměl stát za lahví ani vedle ní.<br>
<br>
<br>
<br>
Na dvoře se sejde pětiletá dcerka sousedů, osmiletý syn a dvanáctiletý kluk odvedle. První nápad bývá fotbal, ale ten obvykle skončí pláčem nejmenšího a nudou nejstaršího. Řešení není hledat kompromis, ale zvolit hru, kde má každý věk vlastní roli a nikdo nečeká na střídačce.<br>
<br>
<br>
<br>
Bezpečná zahrada bez dozoru je taková, kde dítě zná hranice, umí si říct o pomoc a kde nejsou skrytá nebezpečí. Začněte malými kroky, buďte důslední a nebojte se vrátit o krok zpět, když to nezvládá. Nejde o to děti hlídat pořád, ale naučit je, aby se na zahradě chovaly bezpečně i bez vás.<br>
<br>
<br>
<br>
Důvěrové hry jsou cvičení, při kterém jeden člověk na chvíli odevzdá kontrolu druhému – padá do jeho náruče, nechá se vést se zavřenýma očima nebo se spoléhá na to, že ho partner včas zastaví. Nejde o soutěž ani o odvahu. Jde o to, jak rychle a přesně dokážeme číst signály druhého a jak jsme ochotni přiznat vlastní nejistotu. Proto se hodí do skupin, kde se lidé už trochu znají, ale ještě spolu nemluvili o hranicích.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bolder;">Na co si dát pozor: hru</span> ukončete dřív, než se začnou nudit. Poslední kolo má skončit ve chvíli, kdy se ještě smějí. Když počkáte, až se začnou hádat, už je pozdě a příště se sejdou jen ti, kteří si rozumí. A pokud se sejde víc než šest dětí, rozdělte je na dvě skupiny, které hrají proti sobě, ale s různými úkoly. Jedna skupina běhá, druhá měří a zapisuje. Po dvou kolech se vymění.<br>
<br>
<br>
<br>
Rytmus a tleskání nepotřebuje nic než ruce. Všichni udržují stejný rytmus a postupně přidávají slova nebo pohyby. Kdo se splete, vypadává. Co bys dělal, kdyby… klade hypotetické otázky. Odpovědi musí být konkrétní, ne „nevím". Tichá pošta beze slov se předává pohybem. Hádej melodii – broukejte písně, ostatní hádají. Vyprávění po paměti – jeden vzpomíná na den, ostatní se doptávají. Kdo jsem? – na čelo si nalepíte jméno, ale bez papírků to jde jen tak, že si ho zapamatujete a ostatní vám napovídají.<br>
<br>
<br>
<br>
Jako míč použijte něco měkkého a těžkého zároveň. Tenisák je příliš lehký, koule na bowling příliš tvrdá. Osvědčí se menší gumový míč nebo míč na házenou. Tvrdý míč lahev rozbije na drobné střepy, které se těžko sbírají. Měkký míč lahev jen posune a hra ztratí smysl. Zkuste to nejdřív nanečisto, než začnete počítat body.
