Vyhněte se také řečem typu „Hlavně že jsme si to užili", když je dítě zjevně nešťastné. Zní to jako výsměch. Lepší je přiznat realitu: „Prohráli jsme a je to nepříjemné. Co uděláme příště?" Tím dáte dítěti najevo, že prohra se dá přežít a že existuje další krok. Postupně tak vzniká návyk, který mu vydrží: výsledek není totéž co hodnota člověka a další kolo začíná znovu.<br>
<br>
<br>
<br>
Doprovod řešte po dvojicích, ne po jednotlivcích. Dvojice jde pomalu, drží se za ruce nebo za lano, a v čele i na konci skupiny jde dospělý s rozsvícenou baterkou. Počet dospělých na trasu spočítejte tak, aby na každých šest až osm dětí připadal jeden vedoucí. Nikdy nevysílejte dítě samotné na stanoviště, i když je to jen o padesát metrů dál.<br>
<br>
<br>
<br>
U středně velké skupiny, tedy zhruba sedmi až dvanácti hráčů, se vyplatí rozdělit hřiště na dvě poloviny a hrát na dvě družstva, ale s podmínkou, že vybitý hráč jde za soupeřovu zadní čáru a odtud může vybíjet také. Tím se počet aktivních hráčů neustále mění a hra má spád. Pozor na typickou chybu: hráči se tlačí u středové čáry, protože chtějí být blízko soupeře. Jenže právě tam dostanou míč nejdřív. Rozestupte se do šířky, ať má každý únikový prostor.<br>
<br>
<br>
<br>
Osvětlení řešte postupně. Nezačínejte úplnou tmou. Nejprve zhasněte jen část světel, pak použijte slabý zdroj světla v rohu místnosti, například noční lampičku s tlumeným světlem. Úplná tma zvyšuje riziko srážky. Pokud chcete hru ztížit, použijte šátek přes oči pouze u jednoho hráče, ostatní vidí alespoň obrysy. Vždy mějte po ruce baterku, kterou kdykoliv rozsvítíte, pokud se někdo zraní nebo začne panikařit.<br>
<br>
<br>
<br>
Když není k dispozici žádné hřiště, sáhněte po hrách, kde stačí míč a dvě značky. Typickým příkladem je „nohejbal ve dvou" na krátkém úseku – ne jako soutěž, ale jako série výměn. Podstatné je omezit prostor: vytyčte dva metry na každé straně a hrajte na tři doteky. Menší prostor nutí k přesnosti a zabraňuje tomu, abyste celou hru jen běhali za míčem. Další možností je házená na přesnost: dva terče (klidně batohy) a střídavé hody na cíl. Kdo mine, jde na druhou stranu. Počítejte jen zásahy, ne pokusy – jinak se hra zvrhne v nekonečné dohadování.<br>
<br>
<br>
<br>
Hra v terénu začíná dávno před prvním výstřelem startovací pistole nebo prvním přesunem na mapě. Většina problémů, které pak řešíte na místě, vzniká při plánování. Nejde o to mít všechno dokonalé, ale mít jasno v tom, kudy trasa povede, kde jsou záchytné body a co uděláte, když se něco pokazí. Bez toho se z příjemného odpoledne snadno stane telefonát na tísňovou linku.
