Typické omyly se opakují. Prvním je spoléhání na barvu: „červená je jedovatá, hnědá je dobrá" neplatí, existují jedlé i jedovaté houby v každé barvě. Druhým je sběr podle fotky z mobilu bez znalosti variace druhu. Třetí je sběr do jednoho koše bez přepážky, kdy se plodnice navzájem dotýkají a drobné úlomky se přenesou i na jedlou část. Čtvrtým je přesvědčení, že houba po provaření ztratí jedovatost. To platí jen u některých druhů a jen po určité úpravě, u jiných toxinů teplo nic neudělá. Pátým je sběr podle rady někoho, kdo houby sám nejí.<br>
<br>
<br>
<br>
Určování začíná u místa růstu. Houba na živém dřevě, houba v trávě na louce a houba v mechu pod smrky jsou tři různé skupiny a záměna mezi nimi je nejčastější chyba. Dále si všímejte celého habitu, ne jen klobouku: barva a tvar lupenů nebo rourek, způsob připojení klobouku k třeni, přítomnost nebo nepřítomnost prstenu a pochvy, barva a struktura třeně, změna barvy po rozříznutí nebo po dotyku. Sbírejte vždy celou houbu, i s bází třeně vyhrabanou ze země. Uříznutý klobouk bez báze je pro určení často bezcenný a právě tam rostou nejnebezpečnější znaky, jako je pochva u muchomůrek.<br>
<br>
<br>
<br>
Zapamatujte si, že jazyk není měřicí přístroj. Některé jedy se projeví až za několik hodin nebo dnů, kdy už je pozdě na výplach žaludku. Nejedlé houby navíc mohou způsobit zažívací potíže i bez smrtelných toxinů. Pokud už houbu omylem ochutnáte, okamžitě ji vyplivněte, vypláchněte ústa vodou a při jakýchkoli potížích vyhledejte lékaře. S sebou vezměte zbytek houby – pomůže při určení toxinu.<br>
<br>
<br>
<br>
Kováře zpracujte co nejdříve po sběru. Očistěte klobouk od jehličí a hlíny suchým hadříkem nebo štětečkem, třeň seřízněte u báze. Plodnice nakrájejte na plátky silné asi půl centimetru. Modrání při krájení je normální a není známkou kažení. Před tepelnou úpravou plátky krátce povařte v osolené vodě asi 10 minut a vodu slijte – tím se odstraní případné zažívací potíže a ztratí se i mírná hořkost. Poté je můžete dusit na cibulce, přidat do smetanové omáčky, do guláše nebo naložit do octa. Sušení se u kováře nedoporučuje, protože dužnina po usušení tvrdne a ztrácí chuť. Mrazení je vhodné jen po předchozím povaření.<br>
<br>
<br>
<br>
Základní rozlišovací znaky se vyplatí znát ještě před odchodem do lesa. Klobouk muchomůrky zelené nebývá výrazně zbarvený: pohybuje se v odstínech olivově zelené, šedozelené nebo našedlé, někdy bývá i téměř bílý. Okraj klobouku je hladký, bez rýhování. Pod kloboukem najdete lupeny, které jsou vždy bílé, nikdy růžové ani hnědé. Prsten na třeni je přítomný, blanitý a převislý. Třeň vyrůstá z pochvy (volvy), což je blanitý vak ukrytý většinou v zemi nebo v listí. Právě pochva je klíčová — proto se houba nikdy netrhá, ale opatrně vykopává i s okolní půdou.<br>
<br>
<br>
<br>
Když už máte sběr doma a u některé plodnice váháte, oddělte ji. Nepřidávejte ji do jídla, nesušte ji, nezavařujte. Zabalte ji zvlášť a pokud možno ji vezměte k někomu, kdo druhy skutečně zná — mykologovi, zkušenému sběrači, na konzultaci. Ukažte celou plodnici, ne jen klobouk. Fotka z mobilu bývá nedostatečná, protože nezachytí vůni, barvu dužiny ani reakci na vzduch. A pokud nikoho takového nemáte, plodnici vyhoďte. Ztráta jedné houby je nesrovnatelně menší než riziko.<br>
<br>
<br>
<br>
Postup, když máte plodnici v ruce a nejste si jistí Položte houbu na novinový papír nebo na čistou podložku a prohlédněte ji z obou stran. Otočte ji, abyste viděli celý spodní povrch, a zkontrolujte, zda lupeny nebo rourky sahají až k třeni, případně jak jsou připojené. Potom houbu rozřízněte podélně. Sledujte, zda se dužina barví, zda vytéká mléko, jak voní. Teprve pak ji porovnejte s atlasem — ne naopak. Nikdy nezkoušejte chuť ani nepolykejte kousek na „test". Některé toxiny působí i v nepatrném množství a chuť nic neprokazuje.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte tím, že si před odchodem vyjasníte, co vlastně hledáte. Vytipujte si dva nebo tři druhy, které bezpečně poznáte ve všech stádiích růstu — od mladé plodnice po starou. U každého si zapamatujte tři znaky: kde roste (pod jakým stromem, v jaké půdě), jak vypadá zespodu (lupeny, rourky, póry) a co se stane po rozříznutí (barva, mléko, vůně). Pokud jeden ze znaků nesedí, druh opusťte. Většina otrav vzniká u hub, které mají jedovatého dvojníka právě v jednom z těchto znaků.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba při sběru hub není neznalost druhů. Je to spěch. Lidé vidí plodnici, která se podobá tomu, co znají, utrhnou ji a doma ji porovnávají s obrázkem. Jenže právě v té chvíli už je pozdě: záměna s jedovatým dvojníkem se řeší v lese, ne v kuchyni. Pokud si nejste jistí, nikdy plodnici neberte. Nejde o zbabělost, ale o jediné spolehlivé pravidlo, které drží.
