Hřib kovář (Neoboletus luridiformis) patří k nejhojnějším modrajícím hřibům v českých lesích. Roste od června do října, nejčastěji pod smrky a borovicemi, ale i pod buky. Klobouk má tmavě hnědý až olivový, sametový, v mládí polokulovitý, později plošší. Třeň je žlutý s jemnou červenou síťkou, která se směrem k bázi zhušťuje. Hymenofor tvoří žluté rourky, které po dotyku okamžitě zmodrají. Dužnina je žlutá, na řezu rychle přechází do modra. Právě modrání je nejspolehlivější znak, ale samo o sobě nestačí – modrají i jiné druhy.<br>
<br>
<br>
<br>
Poslední a nejčastější chyba není ve výbavě, ale v hlavě: sbírat houby, které neznám do posledního detailu. Ani sebelepší nůž a košík nepomůže, když houba skončí v kuchyni omylem. U nejedlých a jedovatých druhů se nestačí spolehnout na barvu ani na to, že „ji znám od dětství". Když si nejste jistí, nechte houbu v lese. Vybavení se dá dokoupit, záměna ne.<br>
<br>
<br>
<br>
Když se řekne „jedlá houba, která není na jazyku cítit", většina lidí si představí suchou, tuhou nebo mdle chutnající plodnici. Jenže problém nebývá v houbě samotné, ale v tom, jak ji sbíráte, čistíte a upravujete. Chuť a vůně se totiž z velké části tvoří až teplem a tukem, ne v lese. Suchohřib, kozák nebo liška mohou být na jazyku nevýrazné, dokud je neprovedete správnou úpravou. Naopak některé druhy, které na jazyku „něco" mají, mohou být po tepelné úpravě mdlého výsledku stejně jako ty „bez chuti".<br>
<br>
<br>
<br>
Mezi druhy, které stojí za to, patří čirůvka májovka, která roste na travnatých místech už od dubna. Dále špička obecná, běžná na pastvinách od léta do podzimu. Na vápencových loukách se objevuje závojenka olovová, ale tu nechte být, je jedovatá. Z jedlých druhů stojí za pozornost ještě čirůvka dvoubarvá a stroček trubkovitý, který roste v trávě na podzim. U každého druhu si před sběrem ověřte, zda roste v trsech, jak voní a jak vypadá lupen zespodu. Barvu a vůni si zapamatujte, protože na louce se druhy snadno zamění.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: 600;">Největší chybou je</span> spoléhat se pouze na barvu klobouku. Hřib satan bývá zaměněn za hřib smrkový, hřib dubový nebo hřib hnědý. Rozdíl je v modrání dužiny a v barvě rourek. Další častou chybou je ochutnávání syrové dužiny na jazyku. I malé množství může vyvolat nevolnost. Pokud houbu sbíráte poprvé, vždy proveďte řez třeněm a sledujte, zda dužina modrá. Když modrá, houbu nechte v lese. Nikdy ji nedávejte do stejného koše s jedlými houbami, protože výtrusy a zbytky dužiny se mohou přenést.<br>
<br>
<br>
<br>
První zásada: do košíku patří jen houba, kterou dokážete bez zaváhání určit. Když si nejste jistí, nechte ji v lese. Nekrájejte plodnici na místě, abyste si „vzali jen kousek na určení" — zničíte tím mycelium a stejně vám to nepomůže. Vytržené houby s hroudou hlíny zbytečně zanesou košík a doma je musíte pracně ořezávat. Správně se houba uchopí u země, lehce se vykroutí a hned se očistí.<br>
<br>
<br>
<br>
Košík, který dýchá, a ruka, která drží Plastová taška je nejčastější chyba. Houby v ní nevydrží ani hodinu v použitelném stavu, protože se v ní drží vlhkost a teplo. Košík z proutí nebo z pevné látky s dýchacím dnem je lepší volba. Větší houby klidně dejte na dno, menší nahoru, aby se nepolámaly. Pokud nesete více druhů, oddělte je – ne kvůli estetice, ale kvůli tomu, že některé houby se navzájem obarví a chuťově ovlivní. Do košíku patří i kus papíru nebo novin na dno, který zachytí zbytky hlíny a vlhkost.<br>
<br>
<br>
<br>
Základem je nůž s pevnou čepelí nebo alespoň s pořádným zámkem. Čepel dlouhá osm až deset centimetrů, tenká a mírně zahnutá, se do houby zařízne čistě a nevytrhne celý trs i s podhoubím. Tupý nůž je horší než žádný – houbu rozmáčkne, klobouk popraská a řez se rychleji rozpadá. Ostrý nůž se pozná tak, že krájí houbu tahem, ne tlakem. Doma ho pravidelně přejíždějte brouskem, ne jen občas, když už nejde krájet nic.<br>
<br>
<br>
<br>
Většina lidí vyrazí do lesa s nožem, který se zavírá jednou rukou, a s igelitkou v kapse. První houbu pak řežou tupým břitem a druhou už nesou v plastu, kde se do hodiny rozmačká a zapaří. Přitom stačí málo a celý den vypadá jinak. Nejde o to mít drahé vybavení, ale o to mít to, co skutečně vydrží cestu lesem, sběr a návrat domů.<br>
<br>
<br>
<br>
Oblečení a obuv rozhodují o tom, jak dlouho vydržíte. Pevné boty nad kotník, které se nerozpadnou po první mokré trávě, jsou důležitější než jakýkoli doplněk. Dlouhé kalhoty, které se nepřilepí na nohu, a světlá barva, aby se v ní dala najít klíšťata. Repelent proti klíšťatům a po návratu důkladná prohlídka celého těla, zejména v podkolenní jamce a za ušima. Typická chyba je jít v kraťasech a v teniskách „jen na chvilku" – právě ta chvilka obvykle trvá dvě hodiny.
