První chybou je lepení mokrých přírodnin. Druhou je příliš mnoho lepidla, které vytéká a špiní okolí. Třetí je zapomenutí na konzervaci listů. Listy zvláční a ztmavnou, pokud je před lepením neproložíte papírem a nezatížíte knihami. Čtvrtou chybou je použití čerstvých větviček, které po zaschnutí zkřiví celý výrobek. Pátou je skladování hotových věcí ve vlhké místnosti. Výrobky z přírodnin mají rády sucho a chlad.<br>
<br>
<br>
<br>
Čtvrtým pravidlem je mít připravenou variantu pro někoho, kdo zůstane stranou. Když je lichý počet, nevzniká problém tím, že někdo vypadne, ale tím, že se to vyřeší až na místě. Předem určete, kdo se přidá jako třetí do dvojice, nebo vytvořte jednu skupinu o třech lidech. Nikdy nenechávejte nikoho čekat se slovy „někam se přidáš". To je přesně ten moment, kdy se lidé urazí, i když to nikdo nemyslel zle.<br>
<br>
<br>
<br>
Největší pastí je představa, že se dítě stydí schválně a že ho lze „rozhýčkat" tlakem. Opak je pravdou. Strach ze zapojení slábne jen po malých dávkách, které dítě zvládne bez ponížení. Dejte mu možnost odejít, kdykoli bude chtít, a uvidíte, že ji bude využívat čím dál méně.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejlepší volbou pro dva hráče je tenis nebo jeho zjednodušené formy. Pokud nemáte kurt, postačí dva raketové sporty: badminton a stolní tenis. U badmintonu platí, že na rozdíl od tenisu zvládne začátečník výměnu i bez tréninku, protože míček letí pomaleji a odpouští nepřesnosti. U stolního tenisu je výhoda malý prostor – stačí stůl a dva lidé. Pozor na jednu věc: při hře ve dvou se rychleji unaví jeden typ úderu. Střídejte podání, forhend a bekhend, jinak vás za deset minut přestane bavit hrát pořád to samé.<br>
<br>
<br>
<br>
Další častá chyba je ztuhlá ruka. Pokud máte loket zamčený a ruku jako prkno, míč se odrazí nepředvídatelně. Ruka má být natažená, ale uvolněná, pohyb vychází z ramene. Prsty držte u sebe, dlaň mírně vyklenutá. Netlučte do míče pěstí ani hřbetem ruky. Odbíjí se přední částí ruky, konkrétně oblastí mezi zápěstím a prsty.<br>
<br>
<br>
<br>
Chyba, která zabíjí přesnost: míč se odbíjí za tělem Nejčastější chyba začátečníků je, že nechají míč doletět až nad hlavu nebo za ni a odbíjejí ho zády k síti. Tím ztratí kontrolu a míč letí buď do sítě, nebo vysoko mimo hřiště. Řešení je jednoduché: nastavte se tak, aby míč byl před vámi, zhruba v úrovni čela. Odbíjejte ho v nejvyšším bodě nebo těsně před ním, ne pod úrovní očí. Když je míč nízko, raději ho odehrajte spodem než silou.<br>
<br>
<br>
<br>
Prakticky to znamená připravit půdu ještě před příchodem. Domluvte se s jedním známým dítětem nebo rodičem, že bude na místě první a vezme vaše dítě do hry nenápadně. Přijďte o pár minut dřív, než se skupina rozjede, ne uprostřed největšího ruchu. Vezměte si s sebou něco, co může fungovat jako most — míč, křídy, bublifuk. Předmět vytváří přirozený důvod k interakci bez nutnosti mluvit. Dítě se nemusí představovat ani žádat o přijetí, prostě začne dělat něco vedle ostatních.<br>
<br>
<br>
<br>
Pravidlo, které většina rodičů poruší hned na začátku Nejčastější chybou je domlouvání předem bez možnosti couvnout. „Dnes si určitě zahraješ" zní jako podpora, ale dítě slyší závazek, ze kterého není úniku. Stejně škodí veřejné připomínání před ostatními — „neboj se, on se stydí" — protože tím dítěti přilepíte roli, kterou pak musí hrát i před sebou. Další chybou je nutit ho do kolektivu, který je příliš velký nebo příliš hlasitý. Čím víc dětí a čím rychlejší hra, tím vyšší práh. Pro první pokusy volte dvě až tři děti a činnost, která není soutěžní.<br>
<br>
<br>
<br>
Dítě stojí na okraji hřiště, ostatní běhají a křičí, ale ono se drží u nohy rodiče a nechce se přidat. Není to vzdor ani lenost. Z pohledu dítěte jde o situaci, která je nepředvídatelná, hlasitá a plná cizích dětí, jejichž reakce nedokáže odhadnout. První instinkt dospělého bývá říct „jdi si hrát, uvidíš, že to bude fajn". Jenže právě tlak zvenčí strach spolehlivě zvětší. Dítě potřebuje opak: čas, klid a jasně ohraničený malý krok.<br>
<br>
<br>
<br>
Přehazovaná vypadá jednoduše, dokud člověk poprvé nestojí pod sítí a nezjistí, že míč letí jinam, než čekal. Nejde o sílu ani o výšku skoku. Rozhoduje postavení nohou, načasování a to, jestli vůbec víte, kterou nohu máte vpředu. Většina začátečníků začíná špatně už v momentě, kdy se postaví k síti čelem a nohy má vedle sebe.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte tím, že přestanete vyžadovat samotné zapojení. Místo „jdi se přidat" nabídněte pozorování. Můžete si sednout kousek od hry a společně komentovat, co se děje — kdo běží kam, jaká jsou pravidla, kolik dětí hraje. Dítě tak dostane informace, které mu chybí, a postupně si vytvoří mentální mapu situace. Teprve až zná průběh, přestává být hra neznámou hrozbou. Tento krok se nesmí přeskočit, i když se zdá pomalý.
