Rostou houby po dešti, nebo až po několika dnech tepla?

Prsten, pochva a rýhy: klíč k ro Nejspolehlivější ochranou je kombinace znalosti a zvyku. Vezměte si do lesa nůž a houby vyndávejte i s částí půdy. Doma je vždy překrojte podélně a zkontrolujte třeň. Pokud se objeví jakákoli pochybnost, houbu vyhoďte. Při podezření na otravu nečekejte na příznaky — ty se mohou objevit až za mnoho hodin a mezitím už toxiny působí v těle. Okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc a vezměte s sebou zbytek hub nebo alespoň jejich fotografii. Klobouk nestačí ohmatat a říct, že je hladký. Sleduj tvar v různém věku – mladé plodnice mají jiný obrys než staré. Zapiš si barvu za sucha i po dešti, protože mnoho druhů mění odstín. Všímej si okraje: podvinutý, rovný, rýhovaný nebo popraskaný. Podívej se i na spodní stranu – rourky, lupeny nebo lišty. Právě tam se dělá nejvíc chyb: lidé vidí bílé lupeny a myslí si, že mají pečárku, ale zapomenou, že pečárka má lupeny volné a růžovohnědé až čokoládové výtrusy. Po vydatném dešti se les během pár hodin promění a mnozí houbaři vyrážejí s košíkem ještě dřív, než stačí voda vsáknout do půdy. Jenže první nález bývá zklamáním – plodnice jsou malé, vodnaté a často plné červů. Klíčové je pochopit, že déšť sám o sobě růst nespustí. Musí přijít ve správnou chvíli a ve správném množství, a hlavně musí navázat na předchozí vývoj podhoubí. Naopak pozor na houby, které se při vaření rozpadají nebo jsou příliš vodnaté. Typicky se to týká přezrálých plodnic, starých hřibů s mokrým kloboukem nebo muchomůrky růžové v pozdním stádiu. Stejně tak nedávejte do rizota houby, které jste předtím zamrazili syrové a po rozmrazení pustí vodu. Pokud je máte zamrazené, nejdřív je na pánvi osmažte zvlášť, dokud se voda neodpaří, a teprve pak je vmíchejte do hotového rizota. Jak ho bezpečně poznat a nesplést s jedovatými Klobouk má 5–20 cm široký, v mládí polokulovitý, později plošší, barvy šedohnědé až tmavě hnědé, za vlhka slizce lesklý. Třeň je masitý, 8–15 cm vysoký, se světlou síťkou, která je nejvýraznější v horní části. Dužnina je bílá, na řezu nemodrá, jen vzácně lehce narůžoví. Rourky jsou v mládí bělavé, později žlutozelené, ale nikdy ne červené. Záměna hrozí s hřibem kovářem, který má tmavší klobouk a modrající dužninu, a s hřibem žlučovým — ten má růžové rourky, tmavou síťku a hořkou chuť. Právě hřib žlučový je nejčastější chyba. Ochutnejte špičku jazyka: pokud zhořkne, vyhoďte celý košík. Hořkost se vařením neodstraní. Na sušení krájejte plodnice na 5 mm silné plátky a sušte při teplotě do 40 °C, ideálně v sušičce nebo na vzdušném místě bez přímého slunce. Vyšší teplota zničí aroma. Usušené plátky skladujte ve sklenici v temnu a používejte do polévek a omáček. Čerstvé hřiby se hodí na řízky, smaženici nebo do kulajdy. Nikdy je nekombinujte s alkoholem, pokud si nejste stoprocentně jisti druhem — u některých hřibů hrozí žaludeční potíže. A hlavně: pokud si nejste jistí, nechte plodnici v lese. Žádná úlovek nestojí za otravu. Sbírejte jen plně vyvinuté plodnice s pevným třeněm. Staré, rozměklé nebo plesnivé kusy nechte v lese — nejsou jedlé a zbytečně ničíte podhoubí. Plodnici vytáhněte kroucením, ne vytržením. Otvor po vytažení přikryjte mechem, aby podhoubí nevyschlo. Do košíku nedávejte plodnice do igelitky — zapaří se a zplesniví během hodiny. Použijte prodyšný košík nebo plátěnou tašku, plodnice skládejte kloboukem dolů. Největší chybou při zpracování je příliš dlouhé skladování v lednici. Hřib smrkový vydrží v chladu maximálně dva dny, jinak začne červivět a rozpadá se. Zpracujte ho co nejdřív. Klobouk očistěte vlhkým hadříkem, nikdy ho neperte pod vodou — nasaje ji a při smažení se rozpadne. Třeň oloupejte nebo seřízněte, u starších plodnic vyřízněte rourky. Pokud je plodnice červivá, rozřízněte ji a vyberte chodbičky nožem. Silně červivé kusy usušte — červi se při sušení stáhnou ke třeni a dají se odstranit. Hřib smrkový roste od června do října, nejvíc v srpnu a září po vydatných deštích. Hledejte ho ve smrkových monokulturách starých 30 až 60 let, ale i ve smíšených porostech, kde je podíl smrku alespoň třetinový. Vyhněte se holinám, okrajům cest a mladým výsadbám do deseti let — tam plodnice nenajdete. Naopak sledujte mechové polštáře, okraje lesních cest, paseky se zbytky pařezů a vlhká místa u potoků. Když objevíte jeden plodný strom, vracejte se k němu roky. Hřib smrkový je mykorhizní a drží se stejného místa, dokud smrk žije.

Войдите, чтобы оставлять комментарии