Na závěr platí, že spojení „be by se u toho za" není žádné magické pravidlo. Je to jen způsob, jak mluvit o tom, co k čemu patří. Kdo si to ujasní, ušetří čas i nervy. Kdo to používá jako záminku, bude se v tom samém bodě zaseknutý pořád. Rozdíl je vždy v tom, zda víte, co přesně chcete, a zda jste ochotni kvůli tomu něco vypustit.<br>
<br>
<br>
<br>
<img src="https://i.pinimg.com/originals/fe/b6/7c/feb67cab115f10c6f43966e444faa5cc.jpg" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Co jsem? – na záda se lepí papírky se zvířaty, ale bez rekvizit to jde tak, že si každý myslí slovo a ostatní se ptají ano/ne. Dvě pravdy a lež – každý řekne tři tvrzení o sobě, ostatní hádají lež. Pozor na přehnané historky, hra pak ztrácí spád. Rýmovačka – první řekne slovo, další musí vymyslet rým. Kdo zaváhá, vypadává. Vhodné pro menší skupiny, u velkého kruhu se slova opakují.<br>
<br>
<br>
<br>
Šest až devět let: emoce a příběhy v pohy<br>
<br>
<br>
<br>
Jak značit, aby to fungovalo i v dešti a še<br>
<br>
<br>
<br>
Dalším častým problémem je, že lidé zaměňují „be by se u toho za" za výmluvu, proč něco nejde. Věta „to by se u toho za" často znamená „nechci se tím zabývat". Rozpoznáte to tak, že po dotazu „a co konkrétně tomu brání?" nedokážete odpovědět jednou větou. Pokud odpověď neexistuje, nejde o překážku, ale o neochotu. V takovém případě je lepší přiznat si to a buď věc odložit, nebo ji zrušit úplně, než ji neustále odsouvat.<br>
<br>
<br>
<br>
Lidé si zapamatují pravidlo mnohem lépe, když znají důvod. Ne vždy je důvod zajímavý, ale vždy existuje. „Proč to musíme dělat takhle?" má odpověď: „Protože když to uděláme jinak, zákazník dostane špatnou informaci a my pak trávíme hodiny opravováním." Tím se z pravidla stává nástroj, ne nesmyslná překážka. Pozor na opačný extrém: příliš dlouhé vysvětlování důvodů. Pokud u jednoho pravidla mluvíte deset minut, posluchači ztratí nit a zapomenou, co vlastně mají dělat.<br>
<br>
<br>
<br>
Pohybová hra s pravidly funguje nejlépe tam, kde chcete děti rozhýbat, ale zároveň je nechat přemýšlet. Nejde o závod na maximum sil, ale o jasně daný rámec, ve kterém se všichni zapojí. Aby hra neskončila u prvního zmatku, potřebujete tři věci: srozumitelná pravidla, bezpečný prostor a roli pro toho, kdo hru řídí. Bez nich se skupina rozpadne do dvou táborů – jedni se nudí, druzí se perou o míč.<br>
<br>
<br>
<br>
Prvním krokem je pojmenovat, co má být „u toho" a co má být „za tím". Jinými slovy, oddělte prostředek od cíle. Pokud si řeknete, že u vaření má být za úklid, pravděpodobně skončíte u toho, že budete uklízet místo vaření. Napište si na papír dvě kolonky: co dělám a co tím sleduji. Teprve pak lze rozhodnout, zda je vůbec nutné něco přidávat.<br>
<br>
<br>
<br>
Praktický postup pro každodenní použití je krátký. Nejprve si určete jednu hlavní činnost. Potom zvažte, zda k ní patří ještě něco, co se dá zvládnout do pěti minut. Pokud ano, udělejte to hned. Pokud ne, nechte to na jindy. Na konci si zkontrolujte, zda jste neudělali víc, než bylo potřeba. Tím se vyhnete tomu, že se z pomocné aktivity stane hlavní činnost, která vás odvede od původního záměru.<br>
<br>
<br>
<br>
Kdy je přidání dalšího prvku přínosné a kdy už škodí Přidání dalšího prvku má smysl jen tehdy, pokud zvyšuje hodnotu základní činnosti, aniž by ji zpomalilo nebo zkomplikovalo. Typickým příkladem je učení: k zapamatování látky pomůže krátké opakování, ale pokud k tomu přidáte ještě přepisování celých sešitů, čas se prodlouží a výsledek se nezlepší. Stejně tak v domácnosti: k úklidu kuchyně se hodí utřít linku, ale nemá smysl u toho zařizovat celý byt. Pomocník je jednoduchý – po každém přidání se zeptejte, zda to zabere méně než třetinu času navíc. Pokud ano, jde o rozumný krok. Pokud ne, raději to vynechte.<br>
<br>
<br>
<br>
Slovní spojení „be by se u toho za" se v běžné řeči objevuje ve chvíli, kdy chce člověk vyjádřit, že nějaká činnost nebo stav mají být spojeny s něčím dalším, ale zároveň se to nemá přehánět. V praxi jde o situace, kdy se rozhodujete, zda k základnímu účelu přidat ještě něco navíc – ať už jde o práci, domácnost, volný čas nebo vztahy. Nejčastější chybou je, že lidé začnou přidávat další a další podmínky, aniž by si ujasnili, co je vlastně cílem.
