Základ je rozdělit děti do dvojic tak, aby v každé byl jeden starší a jeden mladší. Starší dostane konkrétní úkol, který ho zaměstná: hlídá čas, počítá body, rozhoduje spory. Menší má na starosti jednoduchou, ale viditelnou činnost — nosí míč, staví mety, hlásí, kdo vypadl. Tím se z roviny „já jsem lepší" stává rovina „já něco řídím". Typická chyba je nechat starší jen čekat, až menší dohraje kolo. Nuda u nich vzniká během dvou minut a pak už se jen hledá výmluva, proč nejít domů.<br>
<br>
<br>
<br>
Na dvoře se sejde pětiletá dcerka sousedů, osmiletý syn a dvanáctiletý kluk odvedle. První nápad bývá fotbal, ale ten obvykle skončí pláčem nejmenšího a nudou nejstaršího. Řešení není hledat kompromis, ale zvolit hru, kde má každý věk vlastní roli a nikdo nečeká na střídačce.<br>
<br>
<br>
<br>
Rozdělte role, ne jen figurky Když si starší stěžuje, že je to „pro mimina", většinou mu vadí, že nemá co dělat, ne že je hra jednoduchá. Dejte mu roli, která ho zaměstná: rozhodčí, zapisovatel skóre, stavitel plánu, ten, kdo vysvětluje pravidla. U karetních her může starší hrát „na konzultanta" – mladší se ho smí zeptat, ale jen třikrát za hru. Tím se nestane, že by starší hrál za oba, a mladší se učí rozhodovat. Funguje to i obráceně: mladší může být ten, kdo míchá karty nebo hlídá čas.<br>
<br>
<br>
<br>
Typická chyba je nechat staršího vyhrávat schválně, aby mladší nebrečel. Druhá je nechat mladšího vyhrát vždy. Ani jedno nefunguje dlouho. Místo toho zaveďte, že se střídá, kdo má výhodu – jednou začíná starší, podruhé mladší, a body se počítají zvlášť pro každého podle jeho možností. Děti brzy pochopí, že nejde o to být nejlepší, ale odehrát kolo, které má smysl.<br>
<br>
<br>
<br>
Pantomima vypadá jednoduše, dokud ji nezkusíte s dětmi, které chtějí mluvit. Rozdíl mezi pantomimou a běžným divadlem je v tom, že příběh nesou jen tělo, tvář a tempo. Právě proto funguje u dětí od tří let výš, ale pokaždé jinak. Vedoucí i rodiče potřebují hlavně vědět, co od které věkové skupiny čekat, a nepředávat dětem hotové gagy.<br>
<br>
<br>
<br>
Věkový rozdíl pěti a více let znamená, že starší dítě už čte plynule a počítá do sta, zatímco mladší sotva drží pastelku. Hra, která jednoho baví, druhého nudí nebo rozčiluje. Nejde o to najít jednu ideální hru, ale nastavit podmínky tak, aby si každý odnesl alespoň kousek svého. Tři věci rozhodují: kdo určuje tempo, kdo může prohrát a kolik toho musí mladší pochopit sám.<br>
<br>
<br>
<br>
Na co si dát pozor při výrobě i hran<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba při učení herních pravidel není v dětech, ale v načasování. Dospělý vytáhne krabici, začne rozkládat komponenty a mezitím spustí výklad: kolik karet se bere, co znamená symbol v rohu, kdy se otáčí žeton. Dítě v tu chvíli ještě neví, proč to má poslouchat. Nemá žádný problém, který by pravidlo řešilo. Nuda přichází dřív než první tah.<br>
<br>
<br>
<br>
Při hře na délku, jako jsou deskovky s cestou nebo sbíráním bodů, platí jedno: hru je nutné ukončit dřív, než se mladší začne nudit. Dvacet minut je pro pětileté dítě strop, i když starší by vydržel hodinu. Lepší je sehrát dvě krátká kola s jinými rolemi než jedno dlouhé, které skončí pláčem. Pokud se hra protahuje, zkraťte ji společným rozhodnutím – ne stylem „už končíme", ale „kdo dojde na tuhle značku, vyhrál".<br>
<br>
<br>
<br>
Nakonec počítejte s tím, že pravidla se učí opakováním, ne jedním výkladem. Po třech nebo čtyřech hrách bude dítě znát víc než po hodinovém vysvětlování předem. Vy jako dospělý musíte hlavně vydržet a nedokončovat věty za dítě. Když se zeptá, odpovězte krátce a nechte ho hrát dál. Nuda nevzniká z pravidel, ale z toho, že se vysvětlují ve chvíli, kdy ještě nejsou potřeba.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte hrou, ne výkladem. Dejte dětem dvě nebo tři karty, ať si je prohlédnou, a položte jednu konkrétní otázku: „Co si myslíš, že se s touhle kartou dá dělat?" Většina dětí odpoví špatně, ale to je přesně to, co potřebujete. Chybný tip vytvoří napětí a otázku. Teprve ve chvíli, kdy dítě samo narazí na to, že něčemu nerozumí, je ochotné poslouchat vysvětlení. Pravidlo, které přijde jako odpověď na vlastní otázku, se neposlouchá jako povinnost.<br>
<br>
<br>
<br>
Vyhněte se tomu, aby starší dostal „hendikep", o kterém se nemluví. Děti to poznají a je z toho křivda. Radši ať má méně tahů, menší počet karet, nebo začíná později – ale vždy nahlas a předem. Pravidlo, které platí jen někdy, je horší než žádné.<br>
<br>
<br>
<br>
Hry, které zvládnou všichni bez vysvětlování Osvědčuje se „barevné běhy". Rozházejte po dvoře kelímky nebo šišky ve třech barvách. Menší děti sbírají vždy jen jednu barvu a nosí je do kbelíku. Starší dostanou stopky a za úkol trefit se do času, který si předem sami zvolili. Když se čas překročí, kolo se opakuje. Pozor na dvě věci: barvy musí být dost odlišné i pro děti, které ještě neznají všechny názvy, a kelímky nesmí být na trase, kudy se běhá mezi domečky. Jinak do sebe vrážejí a hra končí u prvního nárazu.
