Malí versus velcí na dvoře: hry, které fungují oběma

<img src="https://media.gettyimages.com/id/597314857/photo/close-up-of-mouth-of-smiling-girl.jpg?s=612x612&w=gi&k=20&c=YeNRMCw0WEOlaqH76FA6_bLVg3HI5olalT2XDJZqQuo=" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Na co si dát pozor: hru ukončete dřív, než se začnou nudit. Poslední kolo má skončit ve chvíli, kdy se ještě smějí. Když počkáte, až se začnou hádat, už je pozdě a příště se sejdou jen ti, kteří si rozumí. A pokud se sejde víc než šest dětí, rozdělte je na dvě skupiny, které hrají proti sobě, ale s různými úkoly. Jedna skupina běhá, druhá měří a zapisuje. Po dvou kolech se vymění. Pravidla formulujte ve třech až čtyřech větách. Každá věta musí obsahovat jednu akci a jednu podmínku. Místo „hrajte fair play" řekněte „kdo se dotkne soupeře oběma rukama, vrací se na start". Děti si pravidla pamatují lépe, když je samy zopakují. Nechte je, ať je řeknou vlastními slovy. Pokud si je spletou, opravte je hned, ne po prvním kole. První kolo hrajte na zkoušku bez hodnocení. Teprve druhé kolo se počítá. Nejčastější chyby: příliš mnoho lepidla, které promáčí papír; ostré hrany po střihu; a snaha vyrobit všechno najednou. Udělej vždy jen jednu rekvizitu, vyzkoušej ji ve hře a teprve pak pokračuj. Děti chtějí hrát hned, ne čekat na dokonalý výrobek. Vytvořte doma rituál, který prohru znormalizuje. Po každé hře, ať vyhrajete nebo prohrajete, si řekněte jednu věc, která se povedla, a jednu, kterou příště zlepšíte. Dítě tak získá návyk reflektovat místo trucovat. U menších dětí pomáhá, když prohru zahrajete sami – nahlas řeknete: „Jé, já prohrál. To mě mrzí. Dám si vodu a zkusím to znovu." Děti se učí nápodobou, ne napomínáním. Jak značit, aby to fungovalo i v dešti a še Poslední rada: připravte se předem. Doma si vyzkoušejte, co dítě baví, ať v čekárně netápete. Každé dítě je jiné. Někomu stačí kreslení, jinému pohyb. Když nic nezabere, zkraťte čekání tím, že se zeptáte sestry, jak dlouho to ještě potrvá. Někdy pomůže i krátká procházka po chodbě. Cílem není dokonalé ticho, ale zvládnuté čekání bez hraček a bez stresu. Na co si dát pozor: nenosťe hračky, které dělají hluk, svítí nebo se rozbíjejí. Malé části jsou nebezpečné pro menší děti. Také se vyhněte sladkostem jako odměně za čekání. Dítě si rychle zvykne, že za trpělivost dostane jídlo, a příště bude čekat ještě hůř. Místo toho chvalte konkrétně: „Vydržel jsi sedět, než jsme šli dovnitř." Pokud dítě pláče, neignorujte to. Zkuste ho vzít na klín, tiše mluvit a nabídnout jednoduchou činnost. Čekárna není soutěž v tichosti. Hry, které zaměstnají ruce i hlavu Karty se dají využít i bez stolku. Zahrajte si „hledej stejnou barvu" nebo „řekni, co je na kartě jinak". Pokud máte jen obyčejný papír, nakreslete mřížku a hrajte piškvorky. Dítě se učí čekat na tah a soustředit se. U menších dětí místo karet použijte prstové hry: „Kde je palec?", „Kolik prstů schovám?" nebo jednoduché rytmické tleskání. Nepoužívejte mobil jako hlavní zábavu. Obrazovka sice zabaví okamžitě, ale dítě pak hůř zvládá nudu a čekání. Pokud už mobil vytáhnete, nastavte jasný limit: jedna hra, jeden příběh, a pak konec. Než vyrazíte k lékaři, připravte si vlastní zásobu podnětů. Nejde o to nosit plnou tašku věcí. Stačí tři až čtyři předměty, které se vejdou do kapsy a vydrží opakované použití. Základ tvoří papír a tužka, malá knížka nebo časopis, balíček karet a jedna plochá hračka. Vše ostatní je navíc a jen zdržuje. Před odchodem zkontrolujte, zda v čekárně není zakázáno jídlo nebo pití. Pokud ano, vynechte svačinu a nahraďte ji hrou. Důležité je zapojit i tělo. V čekárně se nedá běhat, ale můžete dělat tiché pohyby: zvedat nohy, kroužit rameny, napodobovat zvířata. Hra „udělej, co říkám, ale potichu" funguje i v malém prostoru. U starších dětí zkuste vyprávění příběhu po řadě: jeden řekne větu, druhý pokračuje. Čím bláznivější, tím lepší. Vyhněte se ale hlasitému smíchu, ať nerušíte ostatní pacienty. Pokud dítě začne být neklidné, nechte ho chvíli jen tak sedět. Někdy je nejlepší nedělat nic a nechat ho pozorovat okolí. Na konci hry se zeptejte, co bylo nejtěžší a co by příště změnily. Odpovědi zapište a použijte při další přípravě. Pokud hra nefungovala, není to selhání. Zkraťte ji, zjednodušte pravidla nebo uberte hráče. Pohybová hra s pravidly má bavit a zároveň něco naučit. Když děti odcházejí zpocené a ptají se, kdy si zahrají znovu, udělali jste ji správně. Papír a tužka jsou nejspolehlivější nástroj. Dítě může kreslit, co vidí, nebo hrát slovní hru. Zkuste „kdo vymyslí víc slov na jedno písmeno" nebo „co vidím, to je…". U menších dětí funguje kreslení oblíbené postavy. U větších zase pište krátké příběhy po jednom slově. Pozor na jednu věc: nenuťte dítě k výkonu. Pokud kreslit nechce, nabídněte jinou činnost. Typická chyba je tlačit na dokončení obrázku, když už dítě ztratilo zájem.

Войдите, чтобы оставлять комментарии