Před realizací si vždy ověřte výšku podlahy. Spád 2 % znamená na dva metry pokles čtyři centimetry. Pokud je podlaha nízká, může být vpust uprostřed jediná možnost, jak se vejít do skladby. U žlabu se často dělá chyba, že se spád nasměruje ke zdi, kde žlab není, a voda pak stojí u protější stěny. Vždy se spád navrhuje až po osazení žlabu nebo vpusti, ne naopak.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak správně postupovat při výběru a spárován<br>
<br>
<br>
<br>
Druhým rizikem je spára mezi dlažbou a lištou. Vzniká v ní vodní film, který klouže víc než samotná dlažba. Spáru je proto nutné vyplnit pružným tmelem, který zůstane těsněný i při pohybu schodiště. U dřevěných schodů se vyhýbejte voskovým a olejovým povrchům. Vosk vytváří kluzký film, který se nedá odstranit bez poškození dřeva.<br>
<br>
<br>
<br>
Kam s košem, když v koupelně není žádný ko<br>
<br>
<br>
<br>
Kde se to pokazí: špatně zvolený typ zástěny Nejčastější chyba je koupit zástěnu podle fotky v katalogu bez ohledu na to, jak se otevírá. U vany se sprchou nad ní potřebujete zástěnu, která těsní i po stranách, ne jen dole. Posuvné dveře jsou pohodlné, ale mají tlustší profil – do úzké koupelny se nevejdou. Skládací zástěna šetří místo, ale hůř drží a častěji protéká. Pevné sklo bez rámu vypadá nejlíp, ale vyžaduje dokonale rovnou stěnu a vanu bez zaoblení.<br>
<br>
<br>
<br>
Zlaté pravidlo zní: spáru dejte tam, kde se něco mění – materiál, výška, teplota, podklad. Kde se nemění nic a plocha je malá, obejdete se bez ní. Ušetřený metr spáry nikdy nevyváží opravu prasklého obkladu.<br>
<br>
<br>
<br>
Zásadní je také výška a tvar okraje vany. U starších litinových van bývá okraj zaoblený a vana se směrem ke stěně zužuje. Zástěna se pak nedá uchytit na plochu, ale na lištu, která se lepí nebo šroubuje do obkladu. Pokud je vana zapuštěná do nik, máte vyhráno. Pokud stojí volně, potřebujete boční profil, který nerovnosti vykryje.
