Mnoho majitelů se stříhání drápků vyhýbá, protože se bojí, že psa zraní. Pes to vycítí a příště se bude snažit uniknout. Přitom stačí znát anatomii drápku a mít vhodné nástroje. Drápek je zrohovatělý obal, uvnitř kterého je citlivá dřeň s cévami a nervy. Ta se posouvá podle toho, jak často se drápek přirozeně obrušuje. U psa, který chodí po asfaltu, bude kratší než u psa ležícího celý den na gauči. Právě proto nelze stříhat podle univerzálního schématu, ale podle konkrétního psa.<br>
<br>
<br>
<br>
Prvním krokem je zajistit, aby pes neměl přístup ke zbytku látky. Odstraňte zdroj z dosahu, ale nic nevyhazujte – vzorek nebo obal vezměte s sebou. Pokud pes zvrací sám, nebraňte mu. Nikdy však nevyvolávejte zvracení u zvířete, které je v bezvědomí, má křeče nebo pozřelo ropný produkt, kyselinu či ostrý předmět. V těchto případech by zvratky způsobily další poškození jícnu a dýchacích cest.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bold;">Při nákupu si vodítko</span> přeměřte na sobě. Postavte se a nechte ruku viset volně podél těla. Vzdálenost od ruky k zemi je horní hranice pro městskou délku; delší vodítko už pes může napnout, aniž byste udělali krok. Zkontrolujte také šířku a materiál: tenké šňůrky se zaříznou do ruky a kloužou, ploché popruhy se lépe drží. Karabina má být dost velká, aby se dala snadno a rychle připnout jednou rukou, ale ne tak těžká, aby při chůzi mlátila psa do hrudníku.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba je použití vatových tyčinek do hloubky. Zatlačí maz zpět do zvukovodu a můžou poškodit bubínek. Další chybou je použití peroxidu, octa nebo olejíčků z kuchyně. Ty dráždí kůži a mění pH. Pokud kočka při čištění křičí, škube hlavou nebo se snaží utéct, nepokračujte silou – ucho může být bolestivé a patří k veterináři. Nikdy nečistěte uši, když jsou viditelně zanícené nebo když z nich teče krev.<br>
<br>
<br>
<br>
Když se stav nezlepší ani po několika týdnech tréninku, je na místě konzultace s veterinářem nebo odborníkem na chování. Separační úzkost může mít zdravotní příčinu, například bolest nebo problémy se štítnou žlázou. V některých případech je nutná kombinace behaviorální terapie a krátkodobé medikace. Počítejte s tím, že zlepšení nebývá lineární — přijdou lepší i horší dny. Důležité je nevzdat to po prvním neúspěchu a nesrovnávat svého psa s jinými.<br>
<br>
<br>
<br>
U některých štěňat se úzkost projeví i při pouhém přesunu do jiné místnosti. Pak začněte tam – zavřete dveře mezi vámi a štěnětem na pár vteřin, když jste doma. Postupně prodlužujte. Teprve až to zvládá bez kňučení, přejděte k odchodu z bytu. Celý proces může trvat týdny i měsíce, podle povahy psa. Pokud se stav nelepší nebo se štěně zraňuje, je vhodné přizvat odborníka na chování zvířat. Nikdy nepodceňujte situaci, kdy pes odmítá jíst nebo se okamžitě po odchodu pomočí – to už není o výcviku, ale o zdraví a bezpečí.<br>
<br>
<br>
<br>
Většina majitelů poprvé zaregistruje problém, když si sousedé stěžují na vytrvalé vytí, nebo když se vrátí domů a najdou rozkousaný rám dveří. Separační úzkost není neposlušnost ani pomsta za to, že jste odešli. Je to stav paniky, ve kterém pes prožívá odloučení od člověka jako ohrožení života. Rozpoznat ji znamená sledovat vzorec: pes začne být nervózní už při vašich přípravách na odchod — bere si klíče, oblékáte si bundu, nazouváte boty. Pokud se tyto signály opakují pokaždé, nejde o náhodu.<br>
<br>
<br>
<br>
Častou chybou je trestat psa po návratu domů. Pes si nespojí rozkousaný nábytek s vaším hněvem, protože mezi činem a trestem uplynuly hodiny. Naučí se jen, že příchod je nebezpečný. Stejně chybný je i přehnaný soucit při odchodu — dlouhé loučení typu „neboj, brzy přijdu" úzkost jen prohlubuje. Vyhněte se také tomu, abyste psa brali všude s sebou. Pes, který nikdy nezůstane sám, se nikdy nenaučí samotu zvládat.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bolder;">Typické projevy se dělí na</span> dvě skupiny. První přichází ještě před odchodem: pes vás sleduje z místnosti do místnosti, odmítá žrát, třese se, slintá. Druhá se objevuje v prvních třiceti minutách po odchodu: štěkot, vytí, škrábání na dveře, močení nebo kakání i u jinak čistotného psa, pokusy o útěk. Klíčové je, že pes nereaguje na okolní hluk ani na hračky, které jindy miluje. Když se vrátíte, je přehnaně vzrušený a dlouho se nemůže uklidnit. Tyto znaky odlišují separační úzkost od běžné nudy.<br>
<br>
<br>
<br>
Postup, který skutečně funguje Základem je postupné zvykání na odchod. Začněte tím, že budete opakovaně brát klíče, oblékat se a zase se svléknout, aniž byste odešli. Tím se signály odchodu stanou nudnými. Potom odcházejte na pár sekund, vraťte se dřív, než pes začne panikařit, a klidně ho ignorujte při příchodu i odchodu. Prodlužujte dobu na minutu, pět minut, půl hodiny. Nefunguje to ze dne na den, ale opakováním se práh tolerance posouvá. Během nepřítomnosti nechte psovi něco, co ho zaměstná — například mraženou potravu v hračce, která se uvolňuje pomalu. Nepomáhá televize ani rádio, pokud pes nereaguje na konkrétní zvuk.
