Filtry na mlhoviny a planetární pozorován<br>
<br>
<br>
<br>
Jak se hvězda vyvíjí po vyčerpání vodíku Když vodík v jádru dohoří, jádro se smrští a zahřeje, zatímco vnější vrstvy expandují. Hvězda se stane červeným obrem. V tuto chvíli záleží na hmotnosti: menší hvězdy skončí jako bílí trpaslíci, ti hmotnější mohou explodovat jako supernova. U hvězd do osmi slunečních hmotností dojde k odhození planetární mlhoviny a zůstane husté jádro. U těžších hvězd pokračuje fúze těžších prvků až po železo. Železné jádro už energii nevyrábí, takže se náhle zhroutí.<br>
<br>
<br>
<br>
<b>Postupujte po krocích</b>. Nejprve postavte Slunce a Zemi, pak přidejte Mars a Venuši. Teprve když děti samy vysvětlí, proč jsou některé planety blíž, přidejte Jupiter a Saturn. U každé planety řekněte jen jednu věc, která ji odlišuje: Saturn má prstenec, Jupiter je největší, Mars je červený. Zbytek nechte na jejich otázkách.<br>
<br>
<br>
<br>
Slabé mlhoviny mají plošnou jasnost často jen o málo vyšší než jas pozadí oblohy. Každý foton, který k vám dorazí, soutěží s fotografony rozptýlenými ve vzduchu. Světelné znečištění tento poměr mění zásadním způsobem: zvedá jas pozadí a tím snižuje kontrast. Mlhovina se doslova utopí v šumu, i když je dalekohled sebevětší.<br>
<br>
<br>
<br>
Nečekejte, že stáhnete „RAW" snímek a uvidíte hotový obrázek. Data jsou v archivech ve formátu, který potřebuje kalibraci. Praktický postup: vyberte si jeden konkrétní cíl (například mlhovinu M16), stáhněte dílčí expozice pro jednotlivé filtry, odečtěte temný proud a srovnejte snímky na hvězdy. Teprve pak složte kanály do barevného obrazu. Na to stačí běžný počítač a volně dostupné astronomické programy.<br>
<br>
<br>
<br>
Pomoci mohou úzkopásmové filtry, které propouštějí jen vlnové délky emisních čar. U emisních mlhovin (například v Labuti) výrazně zlepší kontrast, ale u reflexních a tmavých mlhovin nepomohou, protože ty září spojitě. Filtr také snižuje celkový jas, takže je nutné prodloužit expozici nebo použít větší clonu. Pokud fotíte, pořiďte více snímků a skládejte je; šum pozadí tím potlačíte, ale skutečný jas oblohy nezmizí.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak poznat, že je obloha dost tmavá Než začnete řešit filtry a clonu, zjistěte jas oblohy. Postačí jednoduchý odhad: pokud nevidíte hvězdy slabší než 5. magnitudy, na slabé mlhoviny zapomeňte. Dalším ukazatelem je, zda je Mléčná dráha viditelná jako souvislý pás. Když ji spatříte jen jako náznak, je obloha příliš jasná. Měření jasnosti oblohy přístrojem je přesnější, ale pro praxi stačí porovnat hvězdy v okolí známých souhvězdí.<br>
<br>
<br>
<br>
Kolaps železného jádra během zlomku sekundy vytvoří rázovou vlnu, která roztrhá hvězdu. Tato exploze, supernova, na krátkou dobu zazáří více než celá galaxie. Při ní vznikají těžké prvky, které se rozptýlí do vesmíru a mohou být základem pro nové hvězdy a planety. Praktický důsledek: pokud chcete pozorovat supernovu, sledujte galaxie s aktivní tvorbou hvězd, ale mějte na paměti, že většina explozí je slabá a snadno se přehlédne. Typická chyba je očekávat, že supernova bude viditelná pouhým okem – to se stane jen výjimečně.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bold;">Nejčastější chyba je</span> začít hledat Meč — trojici slabších hvězd pod pásem — dřív než pás samotný. Meč je slabý a ve městě s pouličním osvětlením často úplně zmizí. Stejně tak Velká mlhovina v Orionu, kterou někteří hledají pouhým okem, je bez dalekohledu jen nenápadný obláček. Pokud ji nevidíte, není to vaše chyba, ale světelného znečištění. Orionův pás najdete i v docela špatných podmínkách, proto začněte u něj.<br>
<br>
<br>
<br>
Rozhodující není jen vzdálenost od města, ale směr a výška. Světlo se rozptyluje v aerosolové vrstvě do výšky několika kilometrů a odráží se zpět k zemi. Proto je obloha nad městem jasnější i desítky kilometrů daleko. Prakticky to znamená, že pozorování slabých mlhovin má smysl jen tam, kde je obloha tmavá alespoň do výšky 30 stupňů nad obzorem ve směru pozorování.<br>
<br>
<br>
<br>
Vznik hvězdy začíná v chladných oblacích molekulárního vodíku a prachu. Tyto oblasti mají teploty jen několik desítek stupňů nad absolutní nulou a jsou hustší než okolní mezihvězdné prostředí. Gravitační nestabilita způsobí, že se oblak začne smršťovat. Během tohoto procesu se hmota dělí na menší jádra, z nichž se mohou stát protohvězdy. Klíčové je, že k tomu dochází pouze tehdy, když je oblak dostatečně hmotný a chladný – jinak se tlak plynu postaví proti gravitaci a smršťování se zastaví.<br>
<br>
<br>
<br>
Častou chybou je pozorovat nízko nad obzorem, kde je světelné znečištění nejsilnější. Mlhoviny v souhvězdích Blíženců nebo Orionu jsou výše a mají lepší podmínky než objekty u obzoru. Další chyba je podcenit vlhkost a prach: i malé množství aerosolů zvyšuje rozptyl a zhoršuje kontrast více než vzdálená pouliční lampa.
