Dále jsou to družice. Vypadají jako pomalu letící hvězdy, které neblikají a mají stálý jas. Některé z nich jsou tak jasné, že se dají zaměnit s letadlem. Rozdíl poznáte podle pravidelnosti a barvy světel — družice má jediné bílé světlo, letadlo obvykle bliká a mívá červené a zelené. Mezi nejzajímavější patří řetězy družic, které po startu procházejí oblohou v dlouhé řadě. Jejich přelety se dají předpovědět podle data a místa, kde se nacházíte.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bold;">Orion je nejlépe viditelný</span> na zimní obloze. Od prosince do února vrcholí vysoko nad jižním obzorem kolem desáté hodiny večerní. Na podzim ho najdete nad ránem, na jaře zase nízko nad západním obzorem po soumraku. V létě je prakticky neviditelný, protože je příliš blízko Slunce. Pokud si nejste jisti, použijte jednoduchou pomůcku: Orionův pás vždy ukazuje přibližně na jih, když je souhvězdí v nejvyšším bodě.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bolder;">Jak filtr vyzkoušet, než ho</span> koupí<br>
<br>
<br>
<br>
Jak postupovat při hledání Začněte pohledem na jih. Najděte tři jasné hvězdy v téměř dokonalé přímce a podobné vzdálenosti od sebe. To je Orionův pás. Nad ním uvidíte trojici slabších hvězd tvořících Orionovu hlavu, pod ním naopak jasnou dvojici, která představuje jeho levou nohu a meč. Meč visí přímo z pásu a obsahuje mlhovinu, kterou za dobrých podmínek rozeznáte i pouhým okem jako rozmazaný flíček.<br>
<br>
<br>
<br>
Co se stane při západu Slunce? Světlo musí projít delší cestou atmosférou, takže se modrá složka rozptýlí pryč ještě předtím, než dorazí k vašemu oku. Zůstane červená a oranžová, které se rozptylují méně. Stejný princip vysvětluje, proč je obloha červená i při lesních požárech nebo sopečných erupcích — do vzduchu se dostanou částice, které rozptyl mění. Pokud chcete jev vidět v praxi, zkuste jednoduchý pokus: sklenici vody s několika kapkami mléka osvětlete baterkou. Z boku uvidíte namodralý nádech, proti světlu naopak načervenalý. Je to stejný princip jako na obloze, jen v malém měřítku.<br>
<br>
<br>
<br>
<strong>Nejčastější chyba je</strong> hodnotit lokalitu podle vzdálenosti od města. Rozhoduje směr větru, vlhkost, prach a hlavně to, kterým směrem svítí lampy. Výbojky s vysokým podílem modré složky rozptylují světlo v ovzduší mnohem více než starší oranžové. Proto i menší město „vypadá" jasněji, když leží po větru. Praktický test: vyjeďte na místo, nechte oči 20 minut adaptovat a změřte jas pozadí v zenitu. Opakujte třikrát během noci – hodnoty se mohou lišit o jeden až dva magnitudy podle rosy a prachu.<br>
<br>
<br>
<br>
Nakonec počítejte s tím, že světelné znečištění se mění v čase. Během noci ubývá, když lidé zhasínají, ale přibývá, když se zvedne mlha nebo opar. Proto si veďte jednoduchý zápis: datum, místo, směr větru, jas pozadí a viditelnost konkrétní mlhoviny. Za pár měsíců zjistíte, které lokalitě se vyplatí věřit a které se raději vyhnout. Právě tohle měření rozhoduje o tom, jestli slabou mlhovinu uvidíte, nebo jen tušíte.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak poznat, že vám světlo krade mlhoviny Zaměřte se na hranice objektu. Slabé mlhoviny, jako jsou emisní oblasti v Perseovi nebo planetární mlhoviny s nízkým povrchovým jasem, mají měkké přechody. Pokud při pohledu do okuláru vidíte jen jádro a okraje mizí, není to vinou zvětšení. Je to zvednuté pozadí oblohy. Zkuste boční vidění: dívejte se mírně stranou od objektu, tyčinky v oku jsou citlivější na slabé světlo. Když ani tak nic nepřibude, světelné znečištění přebilo signál.<br>
<br>
<br>
<br>
Pozorování slabých mlhovin nekazí jen velikost dalekohledu. Rozhoduje především obloha, na kterou ho vytáhnete. Svetelne znecisteni je záření, které uniká vzhůru nebo se odráží od ovzduší a vytváří umělý svit pozadí. Tento svit působí jako šum: čím je jasnější, tím menší rozdíl mezi mlhovinou a nebem oko zachytí. U objektů s povrchovým jasem pod 22 mag/arcsec² proto často nestačí ani kvalitní optika, pokud stojíte na špatném místě.<br>
<br>
<br>
<br>
Praktický postup pro zlepšení: plánujte pozorování na novoluní a na dobu, kdy je objekt vysoko nad obzorem. Nízká výška znamená delší cestu světla přes atmosféru a více rozptylu. Jezděte proti směru převládajícího větru od města, ne po větru. Na místě si stoupněte tak, aby vám zdroj světla nešel do zorného pole – i slabá lampa na kraji vsi dokáže zvednout adaptaci o desítky minut. A pokud svítíte čelovkou, používejte červený režim a jen na nezbytně nutnou dobu.<br>
<br>
<br>
<br>
<img src="https://freestocks.org/fs/wp-content/uploads/2018/05/promenade_with_passers_by-1024x683.jpg" style="max-width:410px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Orion patří k nejznámějším souhvězdím na obloze. Najdete ho snadno díky jeho charakteristickému tvaru – třem jasným hvězdám v řadě, které tvoří Orionův pás. Na rozdíl od mnoha jiných souhvězdí je opravdu výrazný, takže ho zvládne najít i ten, kdo se v astronomii vůbec nevyzná. Klíčem je vědět, kdy a kam se dívat.
