Když Měsíc táhne oceán: co se stane s přílivem

Uvnitř neutronové hvězdy najdete něco, co se v pozemských laboratořích nedá napodobit. Vnější kůra o tloušťce kolem jednoho kilometru je tvořená krystalickou mřížkou jader a elektronů. Pod ní přechází v „špagetovou" a „lasagnovou" fázi, kde se jádra deformují do dlouhých vláken a plátů. Ještě hlouběji se neutrony a protony mísí v supratekuté kapalině, která nemá viskozitu. V samotném jádru pak tlak převyšuje hustotu atomových jader natolik, že se možná objevují hyperony nebo kvark-gluonové plazma. <img src="http://www.imageafter.com/image.php?image=b17thomas010.jpg&dl=1" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Co skvrny prozrazují o Slunci Počet a rozložení skvrn se mění v jedenáctiletém cyklu. V minimu jich je málo, v maximu jich bývají desítky. Z dlouhodobých záznamů vyplývá, že magnetické pole Slunce se během cyklu překlápí a skvrny slouží jako jeho viditelný indikátor. Sledováním jejich pohybu přes disk lze také změřit dobu rotace Slunce – na rovníku trvá asi 24 dní, u pólů až 30 dní. To potvrzuje, že Slunce není pevné těleso, ale plynná koule. Skvrny mají typickou strukturu: tmavší jádro neboli umbru a světlejší obklopující penumbru. Čím větší a složitější je magnetická konfigurace, tím vyšší je pravděpodobnost erupcí a výronů koronální hmoty. Ty mohou narušit satelitní komunikaci, navigaci i přenos elektřiny. Sledování skvrn tedy není jen koníček, ale i praktická předpověď kosmického počasí. Dalším faktorem je světelné znečištění. Ve městě obvykle nedosáhnete na objekty slabší než 4. magnitudy, na venkově za bezměsíčné noci můžete vidět až k 6. magnitudě. Měsíc v úplňku dokáže spolehlivě zničit pohled na cokoli slabšího. Mlha, opar a vysoká oblačnost působí podobně. Nepleťte si proto jasnost hvězdy s kvalitou oblohy — jsou to dvě různé věci a při plánování pozorování je třeba brát v úvahu obě. Pro pozorování si vyberte dobu, kdy je Slunce dostatečně vysoko, ale ne v oparu u obzoru. Vhodné jsou ranní nebo odpolední hodiny, nikdy ne poledne v létě, kdy je vzduch nejvíce rozhicovaný. Kreslete si polohu skvrn do předtištěného disku nebo foťte přes promítací stínítko. Typická chyba je používat starý filtr, který může mít mikroskopické praskliny. Další častou chybou je domněnka, že když je zataženo, lze se dívat bez filtru. Ani tenká oblačnost neochrání oko před infračerveným zářením. Jak si ověřit, že nejde o černou díru Neutronová hvězda má typicky hmotnost 1,4 sluneční hmoty, ale její poloměr je jen asi 10–12 kilometrů. To znamená, že úniková rychlost na povrchu přesahuje polovinu rychlosti světla. Přesto není černou dírou – má pevný povrch a vyzařuje. Poznáte ji podle pulzů: pokud se rychle otáčí a její magnetické pole není zarovnané s osou rotace, zachytíte rádiové záření v pravidelných intervalech. Některé pulzary mají periodu jen několik milisekund. Jiné neutronové hvězdy září v rentgenovém oboru, když na ně dopadá hmota z partnerské hvězdy. Praktický problém nastává při měření. Vzdálenost určíte z paralaxy jen u těch nejbližších objektů. U ostatních musíte spoléhat na rozptyl signálu v mezihvězdném prostředí – čím delší cesta, tím více se pulz rozmaže. Typická chyba začátečníka je zaměnit pulzar s proměnnou hvězdou. Pulzar mění jasnost s přesností mikrosekund, kdežto proměnné hvězdy mají periody hodin až let. Další častá chyba: předpokládat, že všechny neutronové hvězdy jsou vidět. Ve skutečnosti jich známe jen zlomek, protože většina z nich nesměřuje paprsek k Zemi. Jak na to, aby model vydržel a něco ukáz Příliv a odliv nejsou náhodné výkyvy hladiny. Vznikají gravitačním působením Měsíce a ve menší míře i Slunce. Měsíc je blíž, a proto jeho vliv převažuje. Voda na straně k Měsíci se k němu přitahuje, ale stejně vysoký příliv vzniká i na opačné straně Země, protože se celá planeta od vody mírně vzdaluje. Výsledkem jsou dva přílivy a dva odlivy za den, posunuté zhruba o 50 minut každý den. Neutronová hvězda tedy není mrtvá hvězda, ale extrémní laboratoř fyziky. Vzniká zhroucením hmotného jádra, uvnitř skrývá vrstvy, které na Zemi neexistují, a navenek se prozrazuje pravidelnými pulzy. Kdo chce proniknout do jejích tajemství, musí kombinovat teorii relativity, jadernou fyziku a trpělivé pozorování. Nejbezpečnější způsob je promítání. Dalekohled nebo triedr namíříte na Slunce a jeho obraz promítnete na bílý papír za okulárem. Nikdy se nedívejte přímo do okuláru ani přes tmavé filtry, které se nasazují před oko – soustředěné světlo je schopné trvale poškodit sítnici během zlomku sekundy. Filtr patří výhradně před objektiv, a to pouze certifikovaný sluneční filtr. Bez něj hrozí, že se sklo zahřeje a praskne.

Войдите, чтобы оставлять комментарии