Nepořádek není nepřítel, pokud je pod kontrolou. Zvol techniku podle věku dítěte, připrav si ochranné vrstvy a měj po ruce hadr. Malování pak může být zábava pro oba, ne stres z toho, co budete muset uklidit.

Na rozvoj empatie používejte příběhy s otevřeným koncem. Přečtěte krátký příběh o tom, jak jedno dítě něco ztratilo, a zastavte se uprostřed. Nechte dítě domyslet, co by postava mohla cítit a co by jí pomohlo. Ptejte se „Co bys jí řekl?" a „Co bys jí neříkal?" Typická chyba je, že dospělý odpověď doplní sám nebo ji opraví. Nechte ticho. Dítě potřebuje čas, aby si představilo situaci z druhé strany. Konkrétní hry, které fungují Na rozpoznávání emocí se osvědčuje hra s kartami tváří. Vezměte papír, nakreslete šest obličejů — veselý, smutný, naštvaný, vyděšený, překvapený, klidný. Dítě tahá kartu a má za úkol předvést emoci tělem, ne slovy. Vy hádáte. Pravidlo je, že se nesmí mluvit, jen hrát. Tím se zapojí tělo a emoce se stanou hmatatelnou. Až dítě emoci předvede, pojmenujte ji společně a zeptejte se, kdy ji naposledy cítilo. Vyhněte se hodnocení typu „to nebylo ono". Cílem není přesnost, ale rozšíření slovníku. Vyhýbejte se ironii a sarkasmu. Věty jako „No to se máme" nebo „Ty jsi ale génius" v pubertě fungují jako přilévání oleje do ohně. Stejně tak nefunguje srovnávání se sourozenci nebo s kamarády. Pokud chcete něco změnit, mluvte o konkrétním chování a jeho důsledcích, ne o povaze člověka. „Když nepřijdeš včas, nemůžu ti půjčit auto" je lepší než „Ty jsi nezodpovědný." Nepořádek není nepřítel, pokud je pod kontrolou. Zvol techniku podle věku dítěte, připrav si ochranné vrstvy a měj po ruce hadr. Malování pak může být zábava pro oba, ne stres z toho, co budete muset uklidit. Typická chyba je brát si jeho reakce osobně. Když odpoví podrážděně, není to útok na vás, ale výraz toho, že toho má moc. Další chybou je přednáška. Jakmile mluvíte déle než dvě minuty bez přerušení, přestává vás poslouchat. Místo monologu zkuste větu a pauzu. Nechte ho reagovat. Pokud nereaguje, řekněte, že to necháte na něm, a vraťte se k tomu později. Prvním krokem je přestat hrát roli soudce. Jakmile uslyšíte „on začal", „ona mi to vzala", okamžitě se ptát, kdo je vinen, znamená, že se hádka přesune k vám a děti se učí jen to, jak lépe argumentovat před dospělým. Místo rozsudku popište, co vidíte: „Vidím, že se oba držíte té samé knížky a nikdo ji nepouští." Tím dáváte najevo, že situaci vnímáte, ale nehodláte rozhodovat, kdo má pravdu. Nejdůležitější je pravidelnost a klid. Stačí deset minut denně, ale bez mobilu a bez spěchu. Pokud dítě odmítne hrát, netlačte. Nabídněte hru později nebo ji zahrajte sami a nahlas komentujte, co cítíte. Děti se učí i z toho, když vidí dospělého přiznat vlastní emoci. Vyhněte se trestání za špatnou odpověď a srovnávání s jinými dětmi. Cílem není naučit dítě emoce skrývat, ale rozumět jim a umět s nimi zacházet. Puberta není nemoc, kterou je třeba přečkat. Je to období, kdy se z dítěte stává dospělý a mění se i způsob, jakým komunikuje. Pokud teenager na otázku „Jak bylo ve škole?" odpoví „Dobrý" a zmizí v pokoji, neznamená to, že vás odmítá. Znamená to, že potřebuje prostor a že klasický výslech nefunguje. Komunikace s puberťákem stojí na třech věcech: načasování, forma a ochota mlčet. Kdy mluvit a kdy jen být poblíž Načasování je často důležitější než slova. Rozhovor o důležitých věcech nezačínejte ráno před školou ani ve chvíli, kdy teenager přišel naštvaný. Nejlepší okamžiky přicházejí mimochodem – v autě, při mytí nádobí, na procházce se psem. Tam se často rozpovídá sám, protože nemá pocit, že mu někdo kouká do očí. Pokud mlčí, vydržte. Ticho není odmítnutí, je to prostor, který si potřebuje sám zaplnit. Když ho za ticho trestáte dalšími otázkami, zavře se ještě víc. Nakonec si všimněte, co funguje. Někdy stačí společně něco dělat a nemluvit. Někdy pomůže psaná zpráva, protože teenager lépe zpracuje text než přímý rozhovor. A někdy je nejlepší odpovědí jen „Jsem tady, když budeš chtít." Komunikace s puberťákem není o tom vyhrát každou konverzaci. Je o tom zůstat v kontaktu i ve chvílích, kdy se zdá, že už žádný není. Změř si dvě věci: výšku rukojeti v poloze, ve které budeš stát nejčastěji, a šířku dveří, kterými budeš projíždět. Rukojeť, která je příliš nízko, nutí k předklonu a bolí od ní záda; příliš vysoko zase znamená, že dítěti zakrýváš výhled. U šířky si změř i výtah a uličku ve sklepě. Kočárek, který projde jen do obýváku, ti v praxi k ničemu není. Korbička má smysl jen do doby, než dítě samo sedí. Pokud plánuješ druhé dítě nebo dlouhé procházky, zvaž kombinaci korbičky a sedačky, ale počítej s tím, že každá část zabírá místo v kufru i ve skříni. Sedačka by měla mít polohovatelné opěradlo do téměř lehu a pevnou opěrku nohou. Síťka proti hmyzu a pláštěnka nejsou doplňky navíc, ale věci, které využiješ během prvního měsíce.

Войдите, чтобы оставлять комментарии