Prvním krokem je pití přizpůsobit. Silný černý a ovocný čaj barví nejvíc, zelený a bílý méně, bylinkové nálevy téměř vůbec. Pomůže pít brčkem, které tekutinu obejde kolem zubů, a po každém hrnku vypláchnout ústa čistou vodou. Tam, kde to jde, sundejte snímatelné části aparátu – například alignery nebo vyjímatelné retainer – a čaj pijte bez nich. Nikdy je nenechávejte ležet v hrnku s nálevem, protože materiál nasákne barvivo rovnoměrně a zbělit ho už nejde.<br>
<br>
<br>
<br>
Pomůcky, bez kterých to nejde pořádn<br>
<br>
<br>
<br>
5. Alignery nikdy nenechávejte volně ležet. Když je nemáte v ústech, patří do pouzdra. Na stole, v kapse nebo v kabelce se na ně zachytí prach, vlasy a bakterie, které si pak vtlačíte přímo na zuby. Pouzdro samo o sobě také není sterilní – jednou týdně ho vypláchněte teplou vodou a nechte uschnout otevřené. Stejně tak si nemyjte ruce jen před jídlem, ale i před manipulací s alignery.<br>
<br>
<br>
<br>
Pokud cestujete do zahraničí, ověřte si předem, zda jsou díly rovnatek běžně dostupné v místních obchodech. V některých zemích se používají odlišné standardy a shánění může trvat dny. Proto je rozumné vozit základní náhradní díl vždy s sebou – zabere málo místa a může zachránit celou dovolenou. Stejně tak se vyplatí mít po ruce kontakt na výrobce a vědět, jaký typ rovnatek používáte. Fotka označení v telefonu stačí.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chyba je jíst a pít s alignerem v ústech. Káva, čaj, limonády a sladké nápoje se dostanou pod aligner a zůstanou tam celé hodiny. Barviva navíc zbarví plast a ten už nejde vyčistit. Pokud piješ jen vodu, aligner může zůstat nasazený. U všeho ostatního ho vyjmi, po napití si vypláchni ústa a aligner nasaď zpět. Stejně tak než si dáš cokoli k jídlu – aligner do pouzdra, ne na stůl.<br>
<br>
<br>
<br>
Dítě se bojí rovnátek často proto, že si pod nimi představuje něco, co mu nikdo srozumitelně nevysvětlil. Rodiče mají tendenci mluvit o „zákroku", „bolesti" a „omezení", aniž by si všimli, že tím strach jen živí. Prvním krokem není vysvětlování, ale zjištění, co dítě vlastně ví a čeho se konkrétně bojí. Ptejte se krátce a bez nátlaku: „Co jsi slyšel od kamarádů?", „Co tě na tom napadá?" Odpovědi bývají překvapivě konkrétní – strach z bolesti při nasazování, z posměchu ve třídě, z toho, že nebude moct jíst, co má rád.
