Nakonec si zahrajte „Paměťovou stezku". Jdete po cestě a děti si mají zapamatovat pět věcí, které potkaly – pařez, kámen, houbu, strom, potok. Po padesáti metrech se zastavte a nechte je vyjmenovat, co viděly. Menším dětem stačí tři věci. Pokud si nevzpomenou, vraťte se kousek zpátky a hledejte společně. Tato hra nevyžaduje nic než pozornost a je skvělá i na cestu domů.<br>
<br>
<br>
<br>
Koberec nestačí položit, musí správně sedět Koberec tlumí hlavně kročejový hluk, tedy dunění kroků, posunování židlí a padající předměty. Pro tento účel je klíčová podložka. Tenký koberec bez podložky na tvrdé podlaze pohltí jen málo. Vrstva filcu, plsti nebo pěnové podložky o tloušťce alespoň několika milimetrů výrazně zlepší výsledek. Vlněné koberce s vysokým vlasem jsou účinnější než nízkovlasé syntetické, protože vlákna rozptylují zvukové vlny. Pokud je podlaha studená, podložka zároveň přidá izolaci a koberec nebude klouzat.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte u květináče. Pro většinu běžných pokojovek platí, že potřebujete nádobu s alespoň jednou drenážní dírkou na dně. Květináč bez odtoku je nejčastější důvod přelití – voda se drží u dna, kořeny nemají kyslík a začnou uhnívat. Pokud jste si oblíbili dekorativní obal bez dírky, vložte do něj vnitřní květináč s dírkami a přebytečnou vodu po zalévání vylijte. Velikost volte jen o dva až tři centimetry větší v průměru, než byl předchozí květináč. Příliš velká nádoba znamená, že substrát zůstává dlouho mokrý a kořeny nestíhají vodu spotřebovat.<br>
<br>
<br>
<br>
Nakonec počítejte s tím, že žádný textil sám o sobě nevyřeší hluk pronikající konstrukcí. Pokud sousedé duní podlahou, koberec u vás doma pomůže jen částečně. Kombinujte proto závěsy a koberce s těsněním oken a dveří, případně s akustickými panely na stěnách. Vyhněte se nákupu podle fotky v katalogu bez informace o plošné hmotnosti a složení. U koberce si vždy prohlédněte rubovou stranu a zjistěte, zda výrobce doporučuje podložku. Právě tyto detaily rozhodují, zda vám textil doma skutečně ztiší život, nebo zůstane jen dekorací.<br>
<br>
<br>
<br>
Další možností je „Pozorovatel". Najděte si klidné místo a požádejte děti, aby si sedly a dvě minuty jen poslouchaly a dívaly se. Potom řeknou, co slyšely – ptáky, vítr, praskání větví. Kdo toho vymyslí víc, vyhrává. Tato hra učí soustředění a je dobrá i pro unavené děti. Nezapomeňte, že v lese se nemá křičet, aby se nerušila zvěř.<br>
<br>
<br>
<br>
První hra se jmenuje „Co to je?". Dítě si vybere předmět, který najde na zemi – šišku, list, kůru – a ukáže ho ostatním. Ti hádají, co to je, a k čemu to v lese slouží. Menší děti to budou chtít pojmenovat hned, starší můžete nechat hádat podle hmatu. Pozor na jedovaté rostliny, jako je vraní oko nebo rulík. Nikdy nedovolte dětem strkat cokoli do pusy.<br>
<br>
<br>
<br>
Častá chyba je koupit jeden velký koberec do obývacího pokoje a zbytek bytu nechat holý. Zvuk se šíří celým prostorem, takže pokud chcete skutečný efekt, řešte postupně všechny místnosti, kde se pohybujete a spíte. Ložnice s kobercem po celé ploše a těžkými závěsy bývá nejtišší místností v bytě. Na chodbách a v kuchyni, kde se koberec nehodí, pomohou alespoň běhouny a textilní doplňky.<br>
<br>
<br>
<br>
Začněte bylinkovým odvarem. Silný odvar z kopřivy, rozmarýnu nebo šalvěje nechte vychladnout a zredukujte ho na polovinu, aby obsahoval co nejméně vody. Poté ho smíchejte s tenzidem, nejlépe kokosovým. Na 100 g tenzidu použijte asi 30–40 g odvaru. Přidejte 5–10 g tuhého tuku, například bambuckého másla nebo kokosového oleje, a 5 g tekutého oleje, třeba jojobového. Oleje dodají kluzkost a výživu, ale příliš mnoho tuku šampon změkčí.<br>
<br>
<br>
<br>
Třetí hra je „Lesní orchestr". Děti hledají předměty, které vydávají zvuk – suché listí, šišky, kamínky, duté klacky. Zkoušejí, jak zní, když do nich ťuknou, třou je o sebe nebo s nimi zatřesou. Vznikne z toho rytmus, do kterého můžete tleskat. Dávejte pozor, aby děti nestrhávaly živé větve. Používejte jen to, co už leží na zemi.<br>
<br>
<br>
<br>
Les je plný věcí, které se dají použít ke hře, aniž byste si cokoli přinesli. Děti nejvíc baví, když mají pocit, že objevují něco samy. Nechte je, ať si najdou klacek, který vypadá jako meč, nebo kámen, co připomíná zvíře. Stačí je trochu nasměrovat a pak už jen pozorovat, co vymyslí. Než ale vyrazíte, zkontrolujte, jestli v okolí nejsou popadané dráty nebo skládky. Také se vyhněte místům, kde se kácí dřevo.<br>
<br>
<br>
<br>
Všechny tyto hry mají jedno společné: nepotřebujete žádné pomůcky, jen les a chuť si hrát. Děti si tak odnesou zážitek a vy si odpočinete od shonu. Hlavní je nebýt na děti přísný a nechat je objevovat. Když je něco zaujme, klidně hru změňte – les je nejlepší učitel.
