Při každém použití myslete na křížovou kontaminaci. Nepoužívejte stejnou kapátko nebo lžičku na různé přípravky, nedolévejte starý olej do nového a nikdy nenasazujte uzávěr špinavý od rukou. Etiketu s datem výroby a použitými bylinami nalepte hned, ne až za půl roku, kdy už nebudete vědět, co v lahvičce je. Pokud se objeví zakalení, zákal u oleje, změna barvy, podivný zápach nebo plíseň na hrdle, přípravek vyhoďte. Nezachraňujte ho přefiltrováním – účinné látky už jsou pryč a některé produkty rozkladu mohou dráždit pokožku.<br>
<br>
<br>
<br>
Závěsy a ubrusy patří k textiliím, které toho vydrží hodně – prach, slunce, horké talíře, občasné polití vínem. Právě proto se na nich opotřebení projeví dřív, než by člověk čekal. Nejde přitom o drahé přípravky ani o složitou techniku. Rozhoduje pár návyků, které se vyplatí dodržovat od prvního praní.<br>
<br>
<br>
<br>
Světlo rozdělte na dvě až tři úrovně. Hlavní stropní světlo používejte jen při úklidu, na večer si pořiďte malé lampičky u postele a nepřímé osvětlení za čelem. Teplé světlo s nižší intenzitou navodí útulnost, kterou velké stropní světlo nikdy nedosáhne. Zkuste také nechat volnou jednu stěnu bez nábytku. Prázdná stěna není promarněný prostor, ale místo, kde si oko odpočine. Právě tenhle zdánlivě zbytečný kousek klidu odlišuje stísněnou ložnici od útulné.<br>
<br>
<br>
<br>
Znaky, které opravdu rozhodují U hřibovitých hub tvoří spodní stranu klobouku rourky, nikdy lupeny. To je první hrubé síto: hřib s lupeny neexistuje. U lupenatých hub sledujte, zda lupeny přirůstají ke třeni, zda se dají snadno oddělit od klobouku a jakou mají barvu. Důležitá je i přítomnost nebo nepřítomnost prstenu a pochvy na třeni. Prstenec a pochva patří k nejspolehlivějším znakům u muchomůrek – bílá pochva ukrytá v zemi je typickým varovným signálem, který se při sběru často přehlédne, protože ho zakryje hlína a mech.<br>
<br>
<br>
<br>
Po vytažení z pánve nestřídejte placky na sebe do hluboké misky. Pokládejte je na mřížku nebo na talíř vyložený papírovou utěrkou, ale vždy jen v jedné vrstvě. Pokud je naskládáte na sebe, pára, která z nich uniká, je znovu zvlhčí a obalí tukem. Papírová utěrka vsákne přebytečný tuk, ale jen tehdy, když se placky nedotýkají. Po chvíli utěrku vyměňte, aby se tuk nevrátil zpět.<br>
<br>
<br>
<br>
Spíž a lednice se organizují jinak, protože v nich potraviny vydrží jinak dlouho. Ve spíži držte suché zboží v uzavřených nádobách, ne v otevřených sáčcích. Těstoviny, rýže, mouka a luštěniny nasávají vlhkost a pak je napadne mol. Sklenice s víčkem nebo pevné krabice řeší problém lépe než gumičky a svorky. Zásadní je viditelnost: co je vzadu a ve tmě, se zapomene. Proto dejte nové balení vždy dozadu a starší dopředu. Stejné pravidlo platí v lednici, ale s ohledem na teplotní zóny. Nejchladnější je spodní police nad zásuvkou, tam patří maso a ryby. Do dveří nepatří mléko ani vejce – teplota tam kolísá při každém otevření. Vejce nechte v původním obalu, chrání je před pachy i vlhkostí.<br>
<br>
<br>
<br>
<span style="font-weight: bold;">Typické omyly se opakují</span>. Lidé sbírají houby s bílými lupeny a domnívají se, že jde o žampiony, aniž zkontrolují, zda lupeny nerůžoví a zda houba nevoní po karbolu. Jiní berou mladé plodnice, které ještě nemají vyvinuté určovací znaky, a doma je vyhodí. Další si pletou jedlou holubinku s jedovatou vláknici podle barvy klobouku. Nejčastější chyba je ale jiná: houbař si udělá úsudek na první pohled a teprve pak hledá potvrzení. Správný postup je opačný – nejprve projděte znak po znaku, teprve pak se rozhodněte.<br>
<br>
<br>
<br>
Když si nejste jistí, houbu nechte v lese. Platí to i pro houbu, kterou už máte v košíku. Nikdy ji nemíchejte s ostatními, pokud ji neumíte jednoznačně určit. Nikdy neučte děti sbírat podle obrázků v atlase bez doprovodu zkušeného houbaře. A nikdy nepoužívejte internetovou diskusi jako konečný verdikt – fotografie zkresluje barvy a chybí vůně i prostředí. První roky choďte s někým, kdo houby skutečně zná, a nechte si ukázat rozdíly na živých plodnicích. Znalost se předává rukama, ne z obrazovky.<br>
<br>
<br>
<br>
Barvu klobouku berte jen jako doplňkový znak. Mění se deštěm, suchem i stářím. Totéž platí pro dužninu, která u řady hub po rozříznutí modrá, červená nebo černá. Změna barvy sama o sobě houbu nejedovatou nedělá. Nepomůže ani olíznutí nebo přivonění – řada smrtelně jedovatých muchomůrek chutná i voní příjemně. Spoléhat na chuť je životu nebezpečné.<br>
<br>
<br>
<br>
Bezpečné rozeznávání hub nezačíná u košíku, ale už doma před odchodem do lesa. Vyberte si dvě až tři druhy, které rostou hojně a které si můžete dovolit zaměnit jen stěží – například hřib smrkový, lišku obecnou nebo bedlu vysokou. U každé si zapamatujte znaky na klobouku, rourkách či lupenech, na třeni i na místě růstu. Teprve až si budete u těchto druhů stoprocentně jistí, přidávejte další. Houbař, který zná deset druhů dokonale, je na tom bezpečněji než ten, kdo jich padesát jen tuší.