Typická chyba je dávat závěsy do aviváže. Aviváž obalí vlákna a látka ztratí schopnost padat. Místo toho použijte ocet – jedna lžíce do posledního máchání stačí. Další chybou je nechat závěsy viset na garnýži mokré příliš dlouho. Vznikne plíseň a zápach, který se už nevypere. Ubrusy zase lidé často skládají vlhké do skříně. Vždy musí být zcela suché, jinak chytnou plíseň a skvrny. Pokud ubrus nepoužíváte, skladujte ho volně, ne přeložený na ostré hrany. Přeložené hrany se časem prodřou.<br>
<br>
<br>
<br>
Pravidlo tří otázek místo vyhazovacího pun<br>
<br>
<br>
<br>
U obkladů stěn v malé koupelně platí, že spodní řada by měla být osazená až po dokončení podlahy. Pokud ji položíte dřív, hrozí, že se při spádování dostane pod ni voda a obklad odpadne. Stejně tak dilatace mezi podlahou a stěnou musí zůstat pružná – vyplňte ji sanitárním silikonem, ne tmelem. Tmel ztvrdne, popraská a voda proteče ke zdi.<br>
<br>
<br>
<br>
Čalouněná pohovka snese hodně, ale pára do ní nepatří tak často, jak se traduje. Horká vlhkost proniká do výplně, ta schne pomalu a ve vlhkém prostředí se snadno usadí plíseň a roztoči. Pokud tedy chcete pohovce dopřát hloubkovou údržbu, vsaďte na suché metody a pravidelnou mechanickou péči. Výsledek bývá stejně dobrý a riziko poškození mnohem menší.<br>
<br>
<br>
<br>
Další vychytávkou je využití vertikálního prostoru nad dveřmi. Málokdo si uvědomí, že nad vchodovými dveřmi je často třicet až čtyřicet centimetrů nevyužité výšky. Police tam ukryje sezónní obuv nebo méně používané bundy. Pozor ale na hmotnost – do takové police nepatří těžké zimní boty, které by při otevírání dveří mohly spadnout. Lehké tenisky nebo sandály jsou v pořádku.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chybou je držet dítě za sedlo příliš dlouho. Rodiče mají pocit, že dítě jede, ale ono se jen veze. Kolo se pod ním nehýbe podle jeho váhy a ono se neučí reagovat. Další chybou je začínat na trávě nebo na písku. Tyto povrchy sice tlumí pád, ale kolo na nich ztrácí rychlost a dítě se musí mnohem víc snažit. Nejlepší je rovinatý asfalt nebo hladká cesta v parku. Třetí častou chybou je učit dítě na kole, které je příliš velké. Dítě musí mít při zastavení obě nohy na zemi. Pokud nedosáhne, nemůže se samostatně rozhodnout, kdy zastaví, a ztrácí jistotu.<br>
<br>
<br>
<br>
Když dítě zvládne jet samo, neznamená to, že umí jezdit v provozu. Ještě několik měsíců jezděte spolu po stezkách, učte ho odhadovat vzdálenost, ukazovat směr rukou a zastavit před překážkou. První jízda bez koleček je jen začátek. Skutečná dovednost přichází ve chvíli, kdy dítě samo ví, kdy má zpomalit a kdy zastavit. To je okamžik, kdy můžete říct, že je připravené.<br>
<br>
<br>
<br>
Před první jízdou bez koleček zkontrolujte tři věci: výšku sedla tak, aby dítě dosáhlo na zem, funkční brzdy a dostatečně nahuštěné pneumatiky. Potom vyberte místo bez aut, bez kopce a bez lidí. První jízda nemá být dlouhá. Stačí pět až deset metrů, pak zastavit, pochválit a skončit. Další den přidejte pár metrů. Dítě si tak spojí jízdu s úspěchem, ne s pádem. Pokud spadne, nechte ho vstát a zkuste to znovu až po chvíli. Nenutit, netlačit, nevysvětlovat dlouze. Stačí krátká věta a další pokus.<br>
<br>
<br>
<br>
Většina dětí se naučí jezdit na kole bez pomocných koleček mezi třetím a šestým rokem, ale věk je jen orientační číslo. Rozhoduje především to, jak dítě zvládá rovnováhu, koordinaci a jak reaguje na pokyny. Pokud začnete příliš brzy, dítě si vytvoří strach a učení se protáhne o měsíce. Pokud naopak počkáte na jasné signály, první jízda bývá otázkou několika dní.<br>
<br>
<br>
<br>
Prvním konkrétním znakem je, že dítě samo chce. Ne že ho přemlouváte, ale že se ptá, zkouší, napodobuje starší kamarády. Druhým znakem je schopnost udržet rovnováhu na odrážedle nebo na kole s pomocnými kolečky zvednutými nad zemí. Zkuste kolečka vyšroubovat o dva až tři centimetry a nechat dítě jet po rovném asfaltu. Pokud jede plynule deset metrů a nohy drží nad zemí, je to silný signál. Třetím znakem je, že dítě umí samo zastavit. Ne jen šlápnout na brzdu, ale skutečně pochopit, že brzdí váhu těla a kolo se zastaví.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak poznat, že je dítě připravené a co mu pomůže nejvíc Připravenost se nepozná podle toho, že dítě udrží kolo, když ho držíte za sedlo. Pozná se podle toho, co udělá, když ho pustíte. Zkuste to na rovném, prázdném place. Postavte dítě na kolo, chytněte ho za rameno, rozjeďte se spolu a pak ruku na vteřinu pusťte. Sledujte, co se stane. Pokud dítě automaticky ohne ruce a snaží se vyrovnat, má základ. Pokud ztuhne a ohne se do strany, ještě potřebuje čas. Opakujte to dvakrát až třikrát týdně, ne každý den. Děti se učí lépe, když mají mezi pokusy pauzu.