<img src="https://negativespace.co/1062" style="max-width:400px;float:right;padding:10px 0px 10px 10px;border:0px;">Pod břízami a osikami roste kozák březový a křemenáč březový. Využij mladé nálety břízy na okrajích lesů a v remízcích. Pod buky a duby hledej hřiby a lišky, ale pozor na příliš suché jižní svahy. Bukové listí drží vlhkost a pod ním se houby drží i v sušších obdobích. V borových lesích na písčité půdě hledej klouzky a suchohřiby. Borovice mají hluboké kořeny, proto tam houby přežijí i delší sucho.<br>
<br>
<br>
<br>
U lupenatých hub rostoucích na dřevě se zase plete jedlá hliva s nejedlou třepenitkou. Hliva má lupeny sbíhající hluboko na třeň a roste v trsech na živém i mrtvém dřevě. Třepenitka svazčitá roste také v trsech, ale její klobouky jsou hladké, okrové a lupeny se na třeň pouze připojují. Rozeznat je pomůže řez: třepenitka má dužninu vláknitou a tuhou, hliva měkkou a šťavnatou. Třepenitka navíc způsobuje zažívací potíže, které se dostaví za několik hodin.<br>
<br>
<br>
<br>
Jak hřib dubový poznat a nesklidit zámě<br>
<br>
<br>
<br>
Nejlepší pravidlo pro začátečníka zní: sbírejte jen houby, které bez zaváhání poznáte, a to včetně všech znaků na řezu, u báze a pod kloboukem. Když si u jediného znaku nejste jistí, nechte houbu v lese. Žádná chuť na smaženici nestojí za riziko, které se nedá vzít zpět.<br>
<br>
<br>
<br>
Klobouk plný larev a chodeb od hmyzu je pro spoustu houbařů znamení, že jde houbu vyhodit. Jenže právě ve chvíli, kdy je klobouk znehodnocený, se vyplatí podívat se na třeň. Třeň bývá mnohem méně napadený, protože je tvrdší, méně cukernatý a hmyz se do něj dostává později. Právě na třeni lze často dohledat znaky, které u rozpadajícího se klobouku už nepoznáte.<br>
<br>
<br>
<br>
První zrádnou dvojicí je hřib žlučník a pravý hřib. Žlučník má pod kloboukem růžové až červenohnědé póry, kdežto jedlé hřiby mají póry bílé nebo žlutavé. Když houbu rozříznete, dužnina žlučníku zrůžoví a po chvíli zhnědne. Chuť je silně hořká, ale to zjistíte až po olíznutí – proto se ochutnává jen špička jazyka a hned se vyplivuje. Hořkost se tepelnou úpravou neodstraní, takže celé jídlo zůstane nepoživatelné.<br>
<br>
<br>
<br>
Když už houbu přinesete domů a nejste si jistí, nezkoušejte ji ochutnávat. Ani malý kousek, ani „jen na jazyk". Ochutnání jedovaté houby může stačit k otravě. Stejně tak nepodávejte nejistou houbu dětem, starším lidem ani nikomu, kdo užívá léky. Pokud houbu nedokážete bezpečně určit, zlikvidujte ji tak, aby se k ní nedostalo zvíře ani dítě — nejlépe vyhodit do směsného odpadu, ne na kompost.<br>
<br>
<br>
<br>
Pozor také na houby, které rostou na dřevě nebo v trsech. Ty jsou na zapaření náchylnější, protože obsahují více vody. Sbírejte je jednotlivě a nikdy je nedávejte do stejné přepravky s houbami z hlíny. Pokud máte možnost, použijte dvě nádoby – jednu pro pevné a suché houby, druhou pro ty vodnatější. Ušetříte si tak práci s tříděním a hlavně předejdete tomu, že se celá úroda začne kazit.<br>
<br>
<br>
<br>
Druhý problém nastává u holubinek a strmělek. Nejede houby z rodu russula mají na řezu ostře štiplavou, palčivou chuť, která se projeví během několika sekund. Jedlé druhy jsou mírné nebo nasládlé. Zkouška se dělá tak, že kousek klobouku rozkousnete mezi předními zuby a okamžitě vyplivnete. Nikdy nepolykejte a nikdy neochutnávejte houbu, kterou neumíte zařadit alespoň do rodu.<br>
<br>
<br>
<br>
Když si nejste jistí lupeny a prstenem Mnoho začátečníků zaměňuje jedlou pečárku s muchomůrkou zelenou už v mládí, kdy obě vypadají jako bílé koule. Pečárka má lupeny růžové až hnědé a nikdy bílé, kdežto mladá muchomůrka zelená má lupeny vždy bílé. Dalším znakem je pochva – blanitý váček u báze třeně. Tu pečárka nemá. Pokud houbu vytahujete ze země, vždycky vykopejte celý trs i s bází, jinak pochvu neuvidíte a můžete si domů odnést smrtelně jedovatý druh.<br>
<br>
<br>
<br>
Nejčastější chybou začátečníka není to, že by si nevšiml muchomůrky zelené. Je to záměna běžných jedlých hub s druhy, které rostou na stejných místech, ve stejnou dobu a na první pohled vypadají skoro stejně. Rozdíl přitom často není v barvě klobouku, ale v drobnostech, které se dají ověřit jen rukama a nožem, ne očima od plotny.<br>
<br>
<br>
<br>
Posledním častým omylem je sběr závojenky olovové místo čirůvky májovky. Obě rostou na jaře na loukách a pastvinách. Čirůvka má klobouk masitý, našedlý a voní po mouce. Závojenka je štíhlejší, má bělavý až šedoolivový klobouk a výrazně moučnou vůní jen vzdáleně připomíná čirůvku. Rozhodující je řez třeně: u závojenky je dužnina bílá a nemění barvu, u čirůvky je pevná a bělavá. Pokud si nejste jisti, neberte ani jednu.