Když se obývák zdá malý, pomůže světlo a zrcadla

Vrstvení má i praktickou stránku. Záclona na háčcích se snadno pere, závěs na kroužcích zase snadno obsluhujete. Nechte mezi vrstvami mezeru alespoň dva až tři centimetry, aby se látky nelepily a šly volně tahat. Pokud používáte dvě kolejnice, umístěte přední pro záclonu a zadní pro závěs. U těžkých závěsů počítejte s tím, že potřebují pevnější uchycení a delší tyč, aby se při zatahování nekroutily. Na co si dát pozor: příliš mnoho vrstev u malého okna ubírá světlo i prostor, příliš málo vrstev zase neudrží teplo v zimě.<br> <br> <br> <br> Zrcadlo funguje nejlépe tam, kde odráží něco zajímavého nebo světlé plochy. V úzké chodbě ho umístěte na delší stěnu naproti oknu nebo světlému otvoru, ne na stěnu, kterou míjíte čelem. Velké zrcadlo od podlahy ke stropu přidá hloubku, ale jen pokud není nalepené přímo proti vchodovým dveřím. V takovém případě se lidé při vstupu vidí v odrazu a prostor působí neklidně. Menší zrcadlo zavěste do výšky očí, aby odráželo protější stěnu, ne podlahu.<br> <br> <br> <br> Obývací pokoj nepůsobí stísněně kvůli metrům, ale kvůli tomu, jak s nimi pracuje světlo. Než začnete přemisťovat nábytek nebo kupovat nový, projděte si denní režim místnosti. Ráno sem dopadá přímé světlo, odpoledne už jen odraz od protější budovy? To rozhoduje o tom, kam umístit zrcadla a kde nechat volnou stěnu. Cílem není zalít pokoj jasem, ale rozložit světlo tak, aby oko nemělo kam narazit na tmavý kout.<br> <br> <br> <br> Než tedy vyrazíte pro rostliny, změřte světlo a naplánujte zálivku podle velikosti nádoby a počasí. Vyberte druhy, které odpovídají vašim podmínkám, ne těm vysněným. Malý balkon zvládne i tři květináče, pokud víte, kdy a kolik vody dát. Rostliny se odvděčí květy i listy, když jim dáte to, co skutečně potřebují – ne to, co jim dáváte ze zvyku.<br> <br> <br> <br> Začněte u stěn. Tmavá barva na stěně proti oknu pohltí světlo a místnost opticky zúží. Světlé, matné odstíny naopak světlo rozptýlí do stran. Pokud chcete barevný akcent, dejte ho na stěnu, kterou světlo z okna přímo nezasahuje. Lesklé barvy na velké ploše vytvářejí odlesky, které ruší hloubku — vypadá to jako levná kancelář, ne obývák. U malých místností se vyhněte výraznému vzoru na tapetě po celé stěně; opticky ji to „přitáhne" blíž.<br> <br> <br> <br> Čtvrtá hra je Rytmus v řadě. Děti sedí v řadě na zemi, první vytleská krátký rytmus, druhý ho zopakuje a přidá vlastní, třetí zopakuje oba a přidá třetí. Kdo udělá chybu, jde na konec řady. Hra vypadá jednoduše, ale po pátém dítěti se začne pěkně zamotávat. Netradiční prvek: místo tleskání mohou děti dupat, pleskat o stehna nebo mlaskat. Pokaždé je to jiná hra. Chyba, která se opakuje: vedoucí dovolí dětem šeptat si rytmus dopředu. Tím se celý smysl vytratí, protože nejde o paměť, ale o pozornost.<br> <br> <br> <br> Netradiční pohybové hry ve školní družině mají jednu zrádnou vlastnost: vypadají skvěle na papíře, ale v místnosti se rozpadnou během prvních dvou minut. Důvod nebývá v dětech ani ve hře samotné. Nejčastěji chybí jasný startovní signál. Když děti nevědí, kdy hra začíná, začnou se ptát, šťouchat do sebe a vykládat, co dělaly o víkendu. Řešení je přitom banální – domluvte si jedno slovo nebo zvuk, který spouští hru, a používejte ho pořád stejně. Třeba tlesknutí a slovo „jedeme". Bez tohoto signálu se i geniální hra změní v chaos.<br> <br> <br> <br> Hry, které potřebují jen hlas a prostor Druhá hra je Čísla v kruhu. Děti stojí v kruhu, každé dostane číslo od jedné do deseti. Vedoucí vyvolá dvě čísla a ty se musí co nejrychleji vyměnit místo. Kdo doběhne později, dostane nové číslo. Postupně přidávejte třetí a čtvrté číslo, až se kruh rozhýbe. Pozor na dvě věci. Za prvé, nikdy nevyvolávejte stejné číslo dvakrát po sobě, děti přestanou dávat pozor. Za druhé, pokud máte ve skupině dítě, které se stydí, dejte mu roli vyvolávajícího. Bude mít pocit důležitého úkolu a nemusí běhat.<br> <br> <br> <br> První hra se jmenuje Tichá socha. Děti se volně pohybují po místnosti a na signál ztuhnou v jakékoli pozici. Kdo se pohne nebo promluví, vypadává a jde na kraj místnosti jako rozhodčí. Co je na tom netradičního? Rozhodčí mají za úkol vymýšlet, jak ztuhlé postavy rozesmát – nesmí se jich ale dotýkat. Typická chyba: vedoucí zapomene určit hranice prostoru. Děti se pak rozutečou po celé družině a hra ztratí přehlednost. Vymezte prostor lavicemi nebo páskou na zemi a trvejte na tom, že se nesmí vycházet ven.<br> <br> <br> <br> Třetí hra se jmenuje Krok za krokem naslepo. Dvojice stojí proti sobě, jeden má zavřené oči a druhý ho naviguje pouze slovy: „dva kroky vpřed, jeden vlevo, zastav". Cílem je dojít k předem určenému bodu, aniž by slepý do někoho narazil. Tady je zásadní pravidlo: navigátor nesmí používat ruce ani se dotýkat partnera. Učitelé často podceňují bezpečnost a nechají děti procházet mezi židlemi. Radši prostor nejdřív vyklidťe, nebo hru veďte na koberci bez překážek. Také počítejte s tím, že některé děti budou mít problém se zavřenýma očima. Nikdy je nenuťte. Mohou dělat prostředníka, který hlídá, jestli dvojice dodržuje pravidla.