Co ovlivňuje rychlost adaptace očí na tmu při pozorování hvězd?

V průběhu jediné noci projde hvězdná obloha výraznými proměnami, které jsou způsobeny zemskou rotací. Nejde jen o to, že se hvězdy pohybují od východu k západu. Mění se také jejich viditelnost, barva i uspořádání souhvězdí. Pokud chcete pozorovat tyto změny, stačí si najít tmavé místo, daleko od městských světel, a připravit se na delší pobyt venku. Nezapomeňte na teplé oblečení a ideálně i na podložku nebo lehátko, abyste nemuseli celou dobu stát se zakloněnou hlavou. <img src="https://burst.shopifycdn.com/photos/vertical-sewing-needle-closeup.jpg?width=746&format=pjpg&exif=0&iptc=0" style="max-width:400px;float:left;padding:10px 10px 10px 0px;border:0px;">Typickou chybou je také cestovat příliš daleko od auta. Vezměte si s sebou jen to, co unesete: dalekohled, stativ, teplé oblečení a termosku. V žádném případě nepoužívejte čelovku s bílým světlem, protože adaptace očí na tmu trvá dvacet až třicet minut. Červené světlo vám pomůže číst mapu i nastavit přístroje, aniž byste si zničili noční vidění. Až budete na místě, nechte si alespoň čtvrt hodiny na aklimatizaci, než se začnete dívat na oblohu. Adaptaci neurychlíte žádným trikem, ale můžete ji zbytečně nepřerušovat. Častou chybou je opakované svícení mobilem na kontrolu času nebo zpráv. Stačí jedno krátké bliknutí a oči se musí adaptovat znovu, byť rychleji než poprvé. Stejně tak nevstupujte do osvětlené místnosti během pozorování – i krátký pobyt na světle snižuje citlivost na delší dobu. Pokud musíte odejít, nechte adaptaci proběhnout znovu a plánujte si pozorování v blocích. Základní stupnice vychází z historických pozorování řeckého astronoma Hipparcha. On rozdělil hvězdy do šesti skupin podle jasnosti, přičemž nejjasnější měly jedničku a nejslabší viditelné pouhým okem šestku. Moderní astronomie tuto stupnici zpřesnila a rozšířila. Dnes platí, že rozdíl pěti magnitud odpovídá stonásobnému rozdílu v jasnosti. Takže hvězda první magnitudy je stokrát jasnější než hvězda šesté magnitudy, i když to na první pohled nepoznáte. Kolem půlnoci se obloha nachází v nejvyšším bodě svého zdánlivého pohybu. To je ideální čas pro pozorování mlhovin, galaxií a hvězdokup, protože jsou nejvýše nad obzorem a méně ovlivněné zemskou atmosférou. Jestliže máte dalekohled, zaměřte se na objekty, které jsou v tuto dobu nejlépe viditelné – například hvězdokupu M13 v Herkulovi nebo mlhovinu v Orionu. Pozor, při pozorování dalekohledem vždy nechte oči adaptovat na tmu alespoň 20 minut. Pokud svítíte červenou baterkou, neoslepíte se a uvidíte i slabší hvězdy. Jak se mění poloha souhvězdí během noci Během noci se souhvězdí posouvají od východu k západu rychlostí přibližně 15 stupňů za hodinu. To znamená, že za čtyři hodiny se obloha otočí o 60 stupňů, což je zhruba šířka šesti vašich pěstí natažených před sebou na délku paže. Typická chyba začátečníků je, že si myslí, že se hvězdy pohybují rovnoměrně po obloze. Ve skutečnosti se blíže k Polárce pohybují po malých kruzích, zatímco blíže k obzoru opisují velké oblouky. Proto se souhvězdí jako Velká medvědice nebo Kasiopeja během noci otáčejí, ale jejich vzájemná poloha zůstává stejná. Nakonec připomeňte si, že mýtus o zeleném sýru je užitečný v jedné věci – učí nás nedůvěřovat prvnímu dojmu. Když se příště někdo zeptá, zda je Měsíc skutečně ze sýra, odpovězte mu, že je z kamení, prachu a ledu, a že si to může ověřit za pár minut vlastním dalekohledem. Žádná zelená barva se nekoná, a pokud by se objevila, spíš by to znamenalo problém s optikou nebo znečištěné ovzduší. Stačí se dívat správně a mýtus se rozplyne jako ranní mlha nad kráterem. V neposlední řadě se učte ze svých chyb. Galileo byl přesvědčen, že komety jsou atmosférické jevy, což byla omyl. Ale právě tím, že své omyly zapisoval a konfrontoval s dalšími pozorováními, se posunul dál. Když si povedete deník pozorování, vraťte se k němu po měsíci a porovnejte, co jste viděli dříve a co nově. Tím získáte nadhled, který žádná moderní aplikace nenahradí. Sledujte také, jak se mění poloha planet vůči hvězdám z týdne na týden – to je metoda, kterou Galileo používal k důkazu heliocentrismu. Ráno, před svítáním, se obloha mění opačně. Hvězdy, které byly večer nízko nad západním obzorem, jsou pryč, a na východě se objevují nové. Toto období je vhodné pro pozorování planet, zejména Merkuru a Venuše, které bývají vidět těsně před východem Slunce. Typickou chybou je, že lidé přestanou pozorovat příliš brzy a přijdou tak o tento zajímavý závěr noci. Až začne svítat, hvězdy postupně mizí – ne proto, že by se pohybovaly, ale proto, že je převyšuje světlo oblohy. Poslední, co zmizí, jsou planety a nejjasnější hvězdy jako Sirius nebo Vega. Sledovat tento postup je fascinující a ukazuje, jak citlivé je naše vnímání na světelné podmínky.

Войдите, чтобы оставлять комментарии